Plán byl jasný, zlepšit přes zimu fyzičku na běžkařských závodech a vše zúročit na pražském půlmaratonu s cílovým časem 1:30, což by mělo být dosažitelné. (Ne)zima, pracovní povinnosti a dětský kašlík, ale plánované tréninkové minimum ještě ztenčily. Celkově a cíleně jsem se věnoval během posledních 3 týdnů celkem 90 minut a jaký byl výsledek?

Mazácký příchod na start přesně 10 minut před startem Vás oprostí od předstartovní nervozity. Efektivní metoda, ale je třeba znát terén a pohybovat se ideálně pěšky. V předtuše slabšího výkonu jsem musel chvilku přemlouvat organizátora, aby mě pustil do slabšího startovního bloku. Start Pražského půlmaratonu je zcela elektrizující, za což může pompézní hudební doprovod Smetanovy Vltavy. Člověka atmosféra naprosto pohltí a jedná se opravdu o dokonalý zážitek.

Když není trénink, taktika a strategie je o to důležitější. Má byla jednoduchá a jediná možná – začni volně a drž tempo, abys to dokázal vydržet, hlavně se nenech strhnout davem.

Prvních 5 km se neslo v poměrně příjemném duchu. Slabé píchání v boku po chvíli přestalo, tělo se dostalo do obrátek a šlapalo. Sice jsem patřil k nejpomalejším běžcům ve startovním poli, ale psychicky mě to zatím nedeptalo. Závod je dost dlouhý a oni určitě vytuhnou :-).

Od pátého kilometru se mi běželo opravdu dobře, asi jsem i nepatrně zrychlil. Vadila mi jen vůně sladu při průběhu kolem pivovaru, a ochutnávka vín zdarma u nějaké restaurace na Smíchově. Asi by se divili, kdybych dal přednost reálným statkům před těmi duševními. Nejhorší bylo, že mě pořád všichni předbíhají. Výjimku tvoří starší běžci nad 60, kterým jakž takž stačím. Předbíhá mě cílový čas (běžec s vlajkou) 1:40 což jsem čekal později, asi běžím fakt pomalu.

V polovině trati vidím proběhnout naproti pár černochů, docela jim závidím. Závod pro netrénované borce začíná v druhé polovině trati. Vidím první chodící závodníky, a v duchu si gratuluji k pomalému tempu. Začíná se ozývat tělo. Občas píchne v koleni, ale horší je, že cítím pnutí v lýtkách, značící pomalu se blížící křeče. Křeče by znamenali téměř jistě konec závodu. Přemýšlím, co s tím.

Je příliš daleko do cíle, abych se tělo snažil přeprat, proto vsázím na zálesáckou poučku z mládí o indiánském běhu. Psychicky to je těžké, ale občasná 50m chůze dělá zázraky. „Probíhám“ 3 předávku a občerstvovačka nikde. Nikdy jsem si nevšiml, jak je ten Libeňský most dlouhý. Občerstvovačka je kousek za ní a já si dávám banán se solí s myšlenkami, buď mě to zabije, nebo zachrání. Chvílemi se snažím zvýšit tempo, ale lýtka se rychle začnou ozývat. Do toho se začínají ozývat stehenní svaly, což je pro mě docela neznámá oblast a netuším, co od toho čekat.

Přemítám, kde je čas 1:50. V tomhle tempu jsem ho asi minul na nějaké občerstvovačce. 3 km před cílem však slyším zezadu mohutné povzbuzování, které se přibližuje. Otáčím se, ale čas nevidím, určitě to bude 2:00 a já nesplním svůj cíl. Nakonec se ukazuje, že to je 1:50, nechápu, ale neprotestuju. Kluci všechny povzbuzují, což je bezva, ale na mě je tempo příliš rychlé.

Vidím cíl, ale je to ještě kilometr. Naštěstí je po cestě delší seběh, kde si trochu odpočinu. Už není z čeho brát, ale vidina cíle působí, že nezpomaluji a chci to mít za sebou.

Cíl. Únava a štěstí všech okolo, že to zvládli. Zvítězil jsem nad sebou, dal jsem půlmaratón prakticky bez tréninku pod dvě hodiny. Je těžké se nesvalit na zem, ale pomalá chůze a vidina občerstvovačky všechny popohání.

Doma přemýšlím, zda bych do toho šel bez tréninku znovu. Nejhorší není fyzické vypětí, ale že Vás stále někdo předbíhá. Když bez tréninku, tak z adekvátní vlny. Ale plánujte práci a nemoci půl roku dopředu. Nejlepší je rozumně potrénovat.

Pokud Vás zajímá, jaký vlastně byl můj trénink. Po nemoci jsem v neděli šel na 30 minut výklus a ve středu na 60 minut výklus. V pondělí byl pravidelný "malý fotbal", a ještě jsem 5x vyšel na Říp s těžkým batohem.