Vyšlo v časopisu NORDIC 30, únor 2014
Honzík (oblíbené oslovení „Rakouského“ týmu) si ještě prodlužuje
pobyt v Canmore na celkových dvacet dnů lyžování, pak týden odpočinku
doma v Kingstonu a vyrážíme opět za sněhem, tentokrát 10 hodin autem na
sever do Quebeku. Přesto že dojíždíme ve sněhové vánici, na místě nás
vítají opět jen asi 1,5 km dlouhým nasněženým okruhem. Jo, zase se nám
bude trochu motat hlava. Následuje deset dní již v dost vysokých
intenzitách, jeden rychlostní test s průměrným výsledkem a jsme
připraveni se rvát o první fisové body na úvodních závodech NorAmu.
Premiéru si odbýváme 7. a 8. prosince v lyžařském středisku Silver Star v Britské Kolumbii na tratích světového poháru z roku 2006 v dech beroucí výšce 1 600 m n. m. Začínáme symbolicky, odkloněným letem z důvodu sněhové vánice v místě plánovaného přestupu i pozdějšího přistání. V Kelowně nás vítají mrazy klesající v noci hluboko pod - 20 ºC, výsledkem je posunutý start první volné „15“ až na poledne a krutě pomalý sníh. Při sledování závodu si nejsem zcela jist, jestli mě štípají oči mrazem či pohledem na Honzovu zoufalou snahu o posouvání lyže na přemrzlém prašanu. Ve výsledku jsme dostali nářez patnácti minut od vítěze a náklad 305 FIS bodů. Podle mně trochu moc shovívavé na to jak, jsme dopadli. I kliďas Honzík konstatuje: „Ten výsledek mě trochu vylekal…“. Druhý den následuje klasický sprintík, sice ne pro nás důležitý, ale opět s výrazným překročením hranice fisové „300“. Olympijský sen již téměř mizí v husté mlze. Kde se stala chyba?
Naděje umírá poslední. Překopáváme plány na další závody (za hromadné starty se „odměňuje“ více body, tedy se jim vyhneme) a přejíždíme do 400 kilometrů vzdáleného Rosslandu na další lyžařskou konfrontaci s kanadskou a americkou běžeckou špičkou. Týden po výprasku brojíme tentokrát na klasickou „15“, opět s intervalovým startem. Ráno je téměř nulová teplota, sníh se začíná „mydlit“, čekají nás jedny z nejtěžších podmínek pro závod klasickou technikou. Máza je nakonec vychytaná pro všechny výškové rozdíly a Honza vyráží na další misi. První kolo ještě slušně klouže, od druhého se již kroutí jako had, zkracuje krok, běhá stromečkem tam, kde ostatní frčí rovně, rozptyluje se odhazováním čepice…, no nevyhlíží to opět moc nadějně. Ještě že platí, že nic není takové jak vypadá. Honza ve skutečnosti letěl, v cíli nabral ztrátu „jen“ 8,5 minuty na vítěze a odměnil se za to 184 FIS body. Jsme zpátky ve hře! První závodní blok nakonec úspěšně zakončujeme splněním bodového limitu i v neoblíbeném, tentokrát bruslařském, sprintu. Pak už se jen řítíme zpět přes zasněžené hory do Kelowny na letiště a pak domů na Východ oslavit Vánoce. Honza už je dávno členem naší rodiny, takže nadělování je vzájemné. Svátky (každý lyžařský kouč potvrdí) již tradičně probíhají v duchu lyžařského soustředění. Absolvujeme několik lokálních závodů, zvyšujeme si sebevědomí nějakou tou medailí (ukazuje se, že bruslařská „15“ bude definitivně naše slabina), učíme se běhat stromečky (a lámeme další hůl…), pilujeme přechody mezi běžeckými technikami (jo, další slabina), potýkáme se s pro běžce tradiční vánoční rýmičkou.
Přání do nového roku není potřeba zdůrazňovat, zbývá ještě úspěšně zabodovat ve dvou závodech. Irské svazy (Zimních sportů i ten Olympijský) vysílají signály, že s námi počítají: žádný jiný Ir jako možný konkurent v současnosti nezávodí, dokonce se nám prý už i šijí olympijské kombinézy! Začínáme vyplňovat a podpisovat spousty formulářů, na Honzův účet přichází dokonce i prvních pár tisíc Eur na přípravu.
