Začátek příběhu o splněném snu sepsaný trenérovou rukou přinesl časopis NORDIC 30 a poté i portál bezky.net formou seriálu Olympionikem za 10 měsíců.

Olympionikem za 10 měsíců – díl 1., březen

Olympionikem za 10 měsíců – díl 2., duben-říjen

Olympionikem za 10 měsíců – díl 3., listopad, prosinec

Olympionikem za 10 měsíců – díl 4., leden



A po krátké letní přestávce přinášíme tentokrát 11dílný seriál o Honzově misi a jeho zážitcích na Olympiádě v Soči.


Úvod

Tak letošní zimu zase trochu toho cestovatelského dobrodužství, tentokrát na cestách z Trutnova přes Kanadu až do Ruska. Přes Kanadu proto, že tam pár let žiju. Z Trutnova proto, že se tam stále jako hrdý rodák cítím doma. No a do Soči proto, že jsem měl to štěstí (a drzost) našlapat jako trenér do jednoho irského mladíka tolik síly, že se tam za tu svou zelenou rodnou domovinu během letošní sezony kvalifikoval na olympiádu. Jo, samozřejmě, žije stejně jako já v Kanadě. V Irsku se fakt lyžovat nedá. Jmenuje se Jan Rossiter, mluví kromě angličtiny a francouzštiny taky plynně česky. Zkrátka takovej irskej Honza český mámy, co šel do světa...

Poslední anabáze přípravy nám začala vlastně před týdnem a půl, kdy jsme balili u nás ve sklepě (v tom kanadském) a řešili takové detaily jako - kde sehnat po příletu do Evropy lyžařskou žehličku, mazací „kopyto“, smývač vosků, horkovzdušnou pistoli a další a další běžecké, pro každou leteckou kontrolu naprosto nepochopitelné (a tudíž nedovolené) náčiní. No, čekají nás ještě krušné chvilky.

Následoval týden v rakouském Obertilliachu. Fantastické místo pro každého běžeckého blázna, co má rád nedostatek kyslíku ve vzduchu, každý den skvěle upravené tratě natahující se do dálky až 100 km a pohled na vytrénovaná těla světových lyžařů (a lyžařek), kteří se připravují na úplně stejnou olympiádu jako Honza. Předolympijské soustředění končíme úprkem před už několik dní pokračující sněhovou kalamitou. Fakt kalamita i pro Tyrolsko. Dokonce ani v Obertilliachu už neupravovali v té době stopy, co tam napadlo najednou sněhu. Bereme to ještě přes Villach, abychom si vyzvedli olympijské oblečení, které místní doručovací firma odmítla dovézt za námi do hor, protože i na ně tam bylo už trochu moc bílo. A pak už frčíme přes Prahu až do Curychu na setkání se zbytkem pětičlenného irského olympijského týmu. Přenocování, „nalodění“ do letadla, poslední vychutnání švýcarské čokolády a švýcarsky precizně šlapajícího odbavení několika zahraničních týmů včetně olympijských funkcionářů. A hurá do matičky Rusi.


Den první (2. února) - ubytování v „tělocvičně“

Přílet pozdě večer, rozloučení se sympatickou sousedkou z vedlejšího sedadla (kontakt na olympijský výbor do Lausanne se může vždycky hodit) a pak už jen společnost Honzy a ruská (dis)organizovaná realita. Nějaká ta hodinka při čekání na zavazadla, pak autobus (řidič zabloudil jen jednou), tzv. Uvítací centrum, tedy procházka nás i našeho zavazadla přes skenery (skládací multikleště mi prošly), trocha zmatku organizovaného desítkami dobrovolníků pouze a jenom studentského věku, a nástup (doufejme) do správného autobusu. Trochu nervozity, že naše zavazadla musí do vedle stojícího gruzavíku. Mezi mladými oprašuju školní ruštinu a svým bujarým „zdravstvujtě“, „požalujsta“ a „spasiba“ jsem jedním z nich. Teda až na ten věk.



Desítky dobrovolníků tu noc vidíme naposled. Příjíždíme do noční Krásné Poljany, kde už s námi asi ten večer nikdo nepočítá. Švédové váhají, my naskakujeme do lanovky. Přiznávám, že jsem to měl načteno z olympijského manuálu pro vedoucí týmů. Mizíme někam nahoru do tmy. Příjezd do vesnice, konečně lidi, tedy vojáci, anglicky již nemluví nikdo, naštěstí slovo „toaleta“ je mezinárodní. S velkou úlevou (doslova) pak chytáme nějaký autobus jedoucí „někam“, ještě stíháme se švýcarským doktorem probrat zvrtnutý kontník Daria Collogni, pak nějaká brána a opět kontrola, opět návrat do autobusu, jízda, doktor šťastně vystupuje, my zůstáváme, a pak zase jízda jinam, protože nikdo nevěděl, kde bydlíme. Chůze tunelem a konečně šťastné shledání s našimi ruskými týmovými průvodci.

Uvádějí nás na pokoj rozměru malé tělocvičny, kde nechybí lustr z pravého paroží, spousta nevyzpytatelných vypínačů a zrcadel. Další menší hřiště je vlastně koupelna, vše včetně podlahy je v přírodním mořeném dřevě. Chybí jen televize, na zdi jsou holé kabely a prázdné konzole. Asi na ni v tomto milonářském centru už nezbyly peníze, nebo nás něchtějí zas tak moc rozmazlovat? Následuje první seznámení s bombastickými prostorami našeho ubytovacího paláce, dále jídelnou (znáte to, když máte z čeho vybírat, tak většinou přeberete) a pak už jen nějaká to hodinka čekání na tašky, lyže, bednu s vosky. Ve dvě ráno se dostáváme k pyžamům, postel a čeká nás první zasloužená olympijská noc.




O probuzení do prvního olympijského dne si můžete přečíst v dalším dílu, který vyjde 13. 10. 2014.