První dva díly seriálu najdete zde:
Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 1. díl - odjezd
Jak
Čech a Ir jeli na olympiádu - 2. díl - první olympijská
lyžovačka
Den čtvrtý (5. února)
Pomalu se dostaváme do normálního režimu. Budíček v 7:30, cesta na
snídani (objevuji výhody zdejších dlouhých chodeb: stačím se cestou
úplně probudit 
), Honza má dnes dopoledne jenom volný klus, já odjíždím
na běžecký stadion poprvé vyzkoušet, jaký parafín místní sníh snese.
Příjezd, vyloudění nové ochranné zástěry od firemního zástupce plus
dokoupení pracovních rukavic (parafíny při práci na lyži neuvěřitelně
vysušují a ničí kůži na rukách) a pak již jen mazání, testování,
opět mazání, opět testování atd. Občas diskuze se známými sevismany či
trenéry a pak znovu do práce.
Jenom pro přesnost, Trutnováci jsme tu na běžeckých tratích celkem tři, kromě Evči a mně ještě její manžel Martin. Ten tu kromě funkce manžela zastává i funkci Evina osobního sevismana. Mimochodem, také jeden z mých bývalých svěřenců, v minulosti český juniorský reprezentant, a stále ještě správný lyžařský nadšenec se kterým se dá o lyžování vždycky dobře pokecat. Nakonec neodolám a ještě se ničím bruslením na závodní „desítce“. Do mazací buňky mezitím prijechali noví sousedé, tým Iránu. Fakt exotika. Uvidíme, jak nám to bude mezi našimi lyžařskými náboženstvími klapat.
Odpo po obědě následuje nachvilka bezvědomí. Asi jsem se opravdu na
těch lyžích dost odrovnal. Poté úprk s Honzíkem do podzemí do včera
objevené posilovny. Čekají nás dvě hodiny poskakování, lámání či
házení spojené s hekáním, zvedáním závaží a i trochou gymnasitiky.
Nakonec Honzova šťastná chvíle, osobní setkání s Lukášem Bauerem.
Lukáš nevydržel posilovat tak dlouho jako my, skončil dříve a pak nás
vyloženě zdržoval . No a tak s vedle cvičícími Kanaďanem Alexem Harveym ani
Norkami Steirou či Brun-Lie jsme se už raději na kus řeči ani
nezastavovali. Jedním z důvodů bylo i to, že jsme čekali vedoucího
výpravy Stephena se slíbeným sladkým proviantem.
No moc toho nepřinesl a ještě jsme museli obaleni super hřejivým
slavnostním nástupovým oblčením vyběhout před hlavní bránu komplexu
kvůli nafocení pár oficiálních foteček pro irská média. Ale aspoň jedna
pozitívní zpráva nakonec: „Nominace“ na oficiální zahájení za tým
snad dopadne! Pak následovala opožděná večeře o několika chodech.V
tomto případě neplatí ani tak trenérské pravidlo, že třetí den je
největší krize, ale spíš největší hlad. Proč zrovna dnes jsou
k večeři k dispozici jenom malé talířky? Při pohledu na známé
lyžařské hvězdy nabírající si ve frontě s ostatními něco na zub mě
napadá, že po olympiádě by se tahle jídelna měla zakonzervovat a vystavit
v nějakém lyžařském muzeu. Tak vyjímečnou koncentrací těch
nejlepších běžeckých dálkoplazů na světe v jednom okamžiku žádná
jiná jídelna na světě neoplývá ani náhodou. Jo, a my jsme tu taky!
Den pátý (6. února) - kafe za 100 rublů a nejtěžší trénink v životě
Už zase ta nekonečná chodba. Ještě že už od rána se na nás cestou na snídani, a pak celý den, usmívá převažující dívčí část olympijských dobrovolníků. Připadám si, jako bych znovu učil na trutnovské Zdrávce. Proč je tu těch dobrovolníků vlastně takové množství? A navíc těch nad třicet jen menšina? Osobní závěr: Množství proto, že na to prostě mají lidi, a mladí proto, že umí anglicky, teda někteří stejně jako já rusky, a tudíž dostali funkci. Naproti tomu staří sice mají znalosti, ale se zásobou slov v rozsahu „yes-no“ Putinovi jeho Rusko prostě neproslaví.
Jinak den jako každý jiný na olympiádě (haha, to je samolibost). Dopoledne pohoda, Honza klusání, pak společný průzkum nových pater našeho hotelového komplexu. Pár slov se známými, blahopřání Evě k narozkám, údiv nad cenami v „komerčním“ patře (známka na pohled 25 rublů /1 Kč = cca 2 rubly/, čokoláda 50 rublů, kafe 100 rublů, nedávné Honzovo ostříhání 700 rublů!) a nakonec dřívější oběd. Odpoledne už bude přece jen cvrkot, čeká nás první těžký trénink, mě pak porada vedoucích týmů, nějaké to parafínování. A to ještě netušíme, co dalšího se semele.
Hned po příjezdu na tratě zjištění, že nám zrušili oficiální trénink a my se budeme muset téměř hned po rozjetí zase pakovat. Nu což, v imporvizaci jsme národ mistrů. Ihned po čočce od ruského pořadatele ať do deseti minut zmizíme (jeho ruštině jsem tentokrát rozuměl perfektně) se přemisťujeme na vedlejší biatlonovou část. Kopec jako kopec. Honzik dává specialitku - bruslařské výjezdy bez hůlek, následováno bruslením střídavě s jednou či druhou hůlkou a nakonec „jedna-jedna“ po dobu čtyřiceti minut a to vše do brutálního kopce a ve sprinterském tempu. Po zbytek tréninku pak kroužíme na biatlonovém okruhu. Prý to byl zatím nejtěžší trénink jeho života. To říká Honza o každém druhém již od března, kdy jsme spolu začali trénovat. Teda Gábina má pravdu, biatlonové tratě jsou tu učiněný motokros: Levá, pravá, nahoru, dolů a to pořád dokola. Nosičům flinty nebude co závidět.
Pak jen zjištění, že už definitivně odešla moje kamera, Honza odjíždí „na děrevňu“, já rychle parafínuju lyže na zítřejší trénink, (sakra, Honza by potřeboval ještě jedny lyže na zdější specifický sníh, kde ale vzít a nekrást?). Následuje účast na poradě vedoucích, hele Čech Petr Mach je hlavním technickým delegátem olympiády, cestou ještě odměřený pozdrav s mým bývalým bosem, který je tady jako komentátor-analytik kanadské TV. Hmm kariéra... Poté dodělávka lyží, ještě stihnout pokecat s „rakouským“ trenérem Radimem Dudou od vedle, a pak už jen štastná rána do černého: vyloudil jsme pro Honzu v jednom z přítomných servisů nový lyže. Jo, Honzův další šťastný den! Večer zjišťuji, že to nakonec s tou kamerou nedopadlo nejhůře, sice nejde display, ale fotí, další fotky budou! Tak třeba hned tenhle západ slunce nad naší zapadlou vesničkou vysoko v ruských horách...
Další díl vyjde 20. 10. 2014.
