Předchozí čtyři díly seriálu najdete zde:

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 1. díl - úvod

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 2. díl - první olympijská lyžovačka

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 3. díl - Honzovo setkání s Lukášem Bauerem

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 4. díl - O lyžařské kuchyňce s Íránci a v maskáčích na zahájení




Den osmý (9. února)

Blíží se to, už jen (nebo stále ještě) čtyři dny do závodu. V krátkosti pro ty, co nečetli článek v NM č. 30, Honza si vyjel olympijskou kvalifikaci v tzv. skupině B, tedy možnost zúčastnit se na olympiádě jen jednoho závodu. Jo jo, deset měsíců dřiny a pak jen jeden závod. Pravda, někteří dřou celý život a nedají ani ten jeden, ale na druhou stranu, když už jsme došli tak daleko, tak by byla tragédie to nedat. A nikdy nevíš... závodnice z Dominiky (maličký ostrov v Karibiku, neplést s Dominkánskou republikou) si včera při tréninku zlomila nadočnicový oblouk, té už to bohužel nedopadne.

Pryč s černým myšlenkami, Honza je minimálně ve sjezdech kabrňák, už si vyzkoušel minulou zimu i Nordix (obdoba skicrossu, ale na běžkách). Hlídáme zdraví. Některé ženy včera při závodě kolabovaly na křeče, sehnal jsem tedy dnes od doktora české výpravy pro Honzu poslední magnezium. Cpeme do hlavy vitamínky, pijeme jak diví a to dle doporučení jen balenou vodu a přírodní džusy. Poctivě se po tréninku převlékáme, dostáváme masáže od týmového fyzioterapeuta, chodíme přiměřeně brzy spát (právě jsem Honzu dokopal do postele a teď ho ruším klapáním na klávesnici). Trochu ho bolí holeně a dnes pravá povázka, ještě jedna masáž to snad dá dohromady.

Dneska byl trochu narušený denní režim, museli jsme odpolední trénink přizpůsobit mužskému skiatlonu, začali jsme tedy trochu později. Honza nejprve fandil povinně na tribuně, aby toho moc nenaběhal, já to musel na trati zvládnout i za něj. Klukům to dnes moc nešlo. I tací borci, jakými jsou naši servismani, dnes netrefili tu nejlepší mázu pro klasickou část. Jak vám odjede čelo závodu v hromadném startu, pak už je to jenom trápení až do konce. Jinak pro mě jako kouče sledování takového závodu z pouhého jednoho metru je zkušenost k nezaplacení. Diky Honzo! Mimochodem, byl jsem tu dnes jediný s českou vlajkou, kde jste ostatní fandové?

Trénink byl dnes s velkým „T“, v podstatě klíčový pro zvládnutí vlastního závodu. Honza bušil po závodní trati opakované intervaly, jeden trval dvanáct minut. Jel v podstatě rozložený závod na čtyři části s krátkými pauzami odpočninku. Teď už má jasnou představu, do čeho půjde - tedy kde jet jakou technikou, jak si najet kterou zatáčku, do které stopy přestoupit, kde to musí dát stromečkem, kde sbalit do vajíčka (dnes naměřená maximální rychlost v jednom ze sjezdů 72 km/h!), kde to bude nejvíce bolet, a kde nesmí příliš odpočívat, i kdyby to šlo. Musel jsem to za ním celé objet taky, a i když jsem bruslil, někdy jsem ho nestíhal ani náhodou. Vypadá to nadějně!

Den devátý (10. února) - usměvavá Eva, soustředěná Justyna a hlasitá Therese

Olympijské hry jsou pro sportovce i jejich doprovod zvláštní v jedné věci. Pomineme-li fakt, že je to největší sportovní událost planety, unikátní je to, že tu všichni v podstatě žijí a sportují na jedné hromádce. Samozřejmě v tom dobrém slova smyslu. Společné sportoviště a jejich zázemí je běžné v každém sportu, společné ubytování v jedné vesnici, a dost často i v jednom hotelu, společná jídelna, společné společenské prostory, posilovna, bazén, knihovna, banka, somoobsluha, holič a teď už si nevzpomenu co ještě. To je jedinečné.

Hvězda nehvězda, všichni si nabírají jídlo na tácy a papírové talířky (to zase naopak není žádné terno) v jedné jídelně, jeden vedle druhého. Do těla si dávají bok po boku nejen na sportovištích, ale musí se například vměstnat i do jedné posilovny a případně i počkat, až ten tydýt z bůhví odkud nebo naopak ta malá blonďatá hvězda z Norska docvičí na týhle lavičce, abych tam mohl naskočit já. Na úzké chodbě nebo ve dveřích musí jeden druhému dát přednost, pokud se nechtějí vzájemně srazit. Jsou to jen krátké okamžiky potkávání se nebo míjení se, ale někdy mohou naznačit dost o povaze či momentální náladě dotyčného borce.

Jen namátkou příklady dnešních neplánovaně získaných „skalpů“.

Ráno při snídani: Pozdrav s Lukášem Bauerem - rozesmátý, v pohodě odpověď na pozdrav, přesto patrné určité napětí. Dopoledne na již zmiňovaných nebezpečných schodech u mazacích buněk: Kája Grohová - trochu introvert, po pár prohozených slovech vyjadřuje trochu nejistoty nad zítřejším startem ve sprintu. Na trati: Lehce se vyjíždějící Evina Nývltová - pohoda, úsměvy, sluníčko na nebi i na tváři. Shodli jsme se, že ona i já v těch zelených kombínách spolu dost ladíme. Do kopce v pohodě klouzající Justina Kowalczyk - naprostá soustředěnost, po pochvale, jak jí to jde, a popřání štěstí do závodu na klasickou desítku vděčný plachý úsměv (je teď pod dost velkým tlakem polských médii) a poděkování, známka profesionalismu a sebeovládání. Ale při obědě v jídelně pak těsně vedle mně nekompromisní při vybrání posledních rajčat z tácu, nechala mi jen jedno!, přídávám tedy - neustálá soutěživost a velké ego.

Odpoledne v hlavní hale hotelu: Neočekávané střetnutí s bulharskou koučkou Pepou Milouchevou koučující v USA jeden z nejlepších běžeckých týmu („Co tu děláš?“ - „Co ty tu děláš?“) - neutuchající elán, pohoda, seběvědomí, světošlap. Naopak pozdravení se s Gábinou Soukalovou a její maminkou bylo trochu stresující, obě v nepřílíš velké pohodě - vypadá to na starou pravdu, že rodinní příslušníci zkrátka na sportoviště nepatří, ani normálně pohodová Gábina to zjevně neustojí. Odpoledne v posilovně: Pokec se slovenským sprinterem Peterem Mlynárem, prý si to s námi (myšleno s Honzou) pak rozdá na klasické patnáctce - sebevědomí, ale žádná hvězda, respekt ke každému soupeři; mručivé pozdravení od českého kouče Lukáše Krejčího - nemluva a drsoň, a žádné pozdravení od jeho svěřenkyně Péti Novákové - nenápadná, plachá, nevyzpytatelná. Při posilování se ocitáme hned za lavičkou okupovanou Therese Johaug a jejím koučem - Therese je hlasitá, sebevědomá, nestarající se o své okolí (později při míjení na chodbě, a ne poprvé, záměrně uhýbající pohledům, v tom dost podobná Northugovi). Zkrátka panoptikum a neutuchající zdroj inspirace.

Dnes Ondra Moravec druhé cinknutí! Biatlonisté vypadají pokaždé v jídelně ve velké pohodě, patrně to je ten správný recept na úspěch. Jen houšť.