Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 10. díl - Někdo nevyladí a někdo zase lítá jako vítr

Předchozích devět dílů seriálu najdete zde:

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 1. díl - úvod

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 2. díl - první olympijská lyžovačka

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 3. díl - Honzovo setkání s Lukášem Bauerem

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 4. díl - O lyžařské kuchyňce s Íránci a v maskáčích na zahájení

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 5. díl - jako jediný fanoušek s českou vlajkou a trénink s velkým „T“

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 6. díl - Měkká trať a plánování výletu

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 7. díl - Honzův velký den

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 8. díl - Usedlost, Vesnice, Osada a na skeletonu s irským pořízkem

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 9. díl - Pohodová nálada sportovců a pohled na stříbrný závod z biatlonové tribun

Den osmnáctý a devatenáctý (19. a 20. února)

Zklámání i radost, to je olympiáda. Jsou borci (či celé týmy) co ladí a ladí, ale v pravý čas se s formou nepotkají. Naopak, někdo si s tím hlavu zase tak moc neláme, a stejně lítá jako vítr. No a pak je samozřejmě ten střed, tedy ti, co ladí a lítají. Ale o těch to tentokrát nebude.

S radostí konstatuji, že mezi ty „nezajímavé“ tentokrát zařadím i Evu, Lukáše Bauera nebo téměř celý český biatlonový tým. Naopak velice zajímavé je pozorovat marné usilí například norské mužské repre ve snaze navázat na letité tradice, kdy plenili jako na běžícím pásu pódia každé velké sportovní události. Northug se stává pomalu bramborovým králem a před olympiádou nechytatelný Sundby zjevně vyhořel na úvodním skiatlonu a od té doby je na zdejších kopcích jen svým stínem. Podobně to bohužel vypadá i s Američankou Kikkan Randall, její sprinterské fluidum se někam vytratilo. Zatímco jindy u amerického ženského týmu „tvoří hru“, zde byla například v týmové štafetě jejím nejslabším článkem. A že Amíci zcela seriózně aspirovali na medailové umístění.

Myslím, že v podobné křeči, patrně na kontě i s nějakou tou chybou v přípravě, jsou Rusové. Jejich snaha o medaile je až politováníhodná. V biatlonu mají jednu „ušmudlanou“ ženskou medaili, v běžeckém lyžování jsou ruské ženy téměř nezaznamenatelné, v chlapech se jim daří zatím jen v kolektivních startech. A že většího dříče na zdějších superobtížných tratích než je Legkov, jsem tady ještě neviděl. Naopak kdo mě zatím nejvíce překvapil jsou dva Finové: Saarinenová, už jsem ji fakt několik let odepisoval a tady má už dvě týmové medaile, a téměř do lyžařských dějin zapadlý Jauhojaervi, ode dneška olympijský vítěz. A to nemluvím o nejvěším překvapení v běžecké stopě, dalším Finovi, mladíkovi Niskanenovi. Letos vletěl do světa vítězstvím na mistrovství světa do 23 let a hned nato prohání světová esa na olympiádě. Jedno čtvrté místo v individálním závodě a pak hned zlatá ve sprintu dvojic! Mají to v rodině, starší ségra odsud poveze domů dvě stříbra.

K těm zklamaným asi přibude Aleš Razým, nevalný výsledek v individuálním sprintu či jeho další smutný pád v předposledním úseku finále týmového sprintu naše kluky vyřadil z případných bojů o lepší než deváté místečko. Určitě si za ten soustředěný výkon zasoužili lepší výsledek. Kvalifikaci jsme s Honzou osobně odfandili nad brutálním kopcem „Ke kruhům“, Jakšík s Razýmkem vypadali dobře, byli tací, co se po tomhle stoupání nebyli schopni ani postavit do vajíčka.

Včera odpo jsme také nedopadli zrovna nejlépe s naším plánem dostat se do rychlobruslařského stánku na samozřejmě všemi očekávaný zlatý závod Martiny Sáblikové. Tak jsme to alespoň sledovali s Honzou v Českém domě, u českého ledového piva (ještě jich zbývá šest) v ruském ledovém průvanu. No, jestli to foukalo až ze stadiónu, jak Martina frčela pro zlato, tak to stálo za to. Gratulujeme. A ještě jsme stilhli v televizi ve vedlejší restauraci další českou biatlonovou medaili. Jo, opakování je matka moudrosti (...a biatlonu).

Dneska jsem pro zpestření učil lyžovat našeho fyzioterapeuta. Nefalšovaný Ir s běžkami poprvé v životě na nohách! Pak trošku trápení u vlastního lyžování, odpo relax u sledování zmeškaných přenosů a večer pak v jídělně zajímavé povídání s americkým koučem (známe se už nějaký pátek). Prozradím jen, že mám překvapení pro Evu.

Den dvacátý a dvacátý první (21. a 22. února) - Soči si olympiádu docela užívá

Počasí nad běžeckou Laurou, a tím pádem i naší vesnicí dálkoplazů, je dost specifické. Stejně jako v kanadském Whistleru, místě běžeckých disciplín na minulé olympiádě, má typický přímořský charakter. Je ovlivněno teplým vzduchem od moře. Vlhkost zaručuje ohromné množství srážek, po pár týdnech pobytu tady si dovolím řici i celkem pravidelných, které, když je dostatečně chladno, jsou v zimě sněhové.

Na Lauře navíc ještě rozhoduje nadmořská výška. Zatímco naproti přes údolí v níže položené Mountain Village může pršet, u nás už sype. Například být olympiáda letos ve Whistleru, kde normálně přes zimu napadá dohromady až 10 m sněhu, tak by byla asi na kolečkových lyžích, sněhu tam je letos extrémně málo. Organizátoři běžeckých a biatlonových soutěží zde nad Krásnou Poljanou oproti loňsku naopak letos hlásí pokrývku kompletně jen z přírodního sněhu. Sněhová děla jim tu od podzimu jen rezaví.

Kámen úrazu je ale kvalita sněhu. Příliš vlhkosti a denní teploty často nad nulou z něho dělají noční můru lyřaských servismanů. Například včera od rána až do oběda padaly „sedláci“, takže to z počátku jelo, ale kolem jedenácté spolu s oteplováním už to začalo pěkně „tahat za nohy“, jak se říká u nás gumařů pomalému sněhu. Nějak jsme se sjeli s Razýmkem, ze začátku pohoda, pokec, z přibývajícími kilometry a zpomalujícím sněhem mi už ale těžkly nohy tak, až z toho zbyl jen Alešův monolog.

Dnes se vše otočilo. Včerejší mokrý síh ještě jako měkký v noci urolbovaný do super manžestru byl ráno téměř nezpůsobilý na lyžování. Na kost zmrzlé manžestrové vlnky chytaly lyži a vozily si ji, kam je napadlo. Zbytek nad ní, teda lyžař, se z kopců v zatáčkách jen modlil, zda rolbař v noci neobočil za rohem náhodou jinam, než vede vlastní trať. Naštěstí dnes, narozdíl od včerejška, byla vymydlená obloha, takže odpolední sluníčko holkám na třicítku pěkně posvítilo a rozpustilo led natolik, že Evča mohla předvézt jaká je to Paní závodnice. Velká gratulace k fantastickému, i když ne úplně překvapivému pátému místu!

Včera jsem strávil část večera v přímořském Olympijském parku. Nemám zkušenosti z jiných olympiád, v Salt Lake City žádný park nepamatuji, ale tenhle v Soči má v noci rozhodně své kouzlo. Šest stadiónů plus pár malých tréninkových hal tvoří ohromný kruh, uprostřed hoří olympijský oheň, nedaleko něho pak pódium pro medailový ceremoniál. V noci září každá z hal specifickými světelnými efekty, „Bolšoj“ například s aktuálním hokejovým skórem a národními vlajkami hrajících týmů, nasvícené palmy (jo, stále ještě mluvím o zimní olympiádě), kolem v pohodě korzující nebo posedávající stovky lidí, živá muzika z koncertního pódia, blesky fotoaparátů, vůně svařáku. Vypadá to, že Soči si olympiádu docela užívá.

Poslední, 11. díl, vyjde 1. 12. 2014.