Předchozích deset dílů seriálu najdete zde:

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 1. díl - úvod

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 2. díl - první olympijská lyžovačka

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 3. díl - Honzovo setkání s Lukášem Bauerem

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 4. díl - O lyžařské kuchyňce s Íránci a v maskáčích na zahájení

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 5. díl - jako jediný fanoušek s českou vlajkou a trénink s velkým „T“

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 6. díl - Měkká trať a plánování výletu

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 7. díl - Honzův velký den

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 8. díl - Usedlost, Vesnice, Osada a na skeletonu s irským pořízkem

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 9. díl - Pohodová nálada sportovců a pohled na stříbrný závod z biatlonové tribun

Jak Čech a Ir jeli na olympiádu - 10. díl - Někdo nevyladí a někdo zase lítá jako vítr




Den dvacátý druhý a dvacátý třetí (23. a 24. února)

Je to tu, vše krásné jednou končí. A přiznávám bez mučení (hm, mi i nějak vlhnou oči, stárnu), že čas tady v Soči byl pro mě i Honzu jeden velkej „happening“. I když olympiáda oficiálně skončila včera 23. února, pro většinu týmu to tu trvá ještě o den déle. Poslední den vyčleněný na balení a cestování je už tradiční součástí našeho lyžařského „byznysu“.

I poslední dva dny tady byly hektické. Včera královský závod na 50 km. Den před tím jsem uvisel Legkova při tréninku do jednoho z nejprudších kopců a to z jediného důvodu (vážně si už nemusím nic dokazovat), chtěl jsem prostě vidět, jak tenhle vyšvihanej ruskej medvěd dává tak obtížné kopce. Těch pár desítek metrů se vyplatilo, hodně zajímavé pro moje trenérské oko. No a druhý den si nejen on, ale ještě jeho další dva parťáci spravili chuť za všechna ta dosud druhá místa v týmových disciplínách a řekli si o výhradně ruské stupně vítězů, tentokrát vyhlášované před plným stadionem na závěrečném ceremoniálu her. Byl to opravdu hodně vroucí kotel, když na stupně postupně vyskakovali malčiky Černousov, Vylegžanin a nakonec ruskyj geroj Legkov. Hlavně on si to za tu dvoutýdenní tvrdou dřinu, co tu odváděl, plně zasloužil.

Na druhou stranu to byl černý den pro celé běžecké lyžování, zvláště pak, a ne bohužel poprvé, pro to rakouské. Düerr, chlapík, který ještě před pár lety jako junior povýšeně ohrnoval nos nad hloupou chybou jedné z našich tehdejších lyžařských nadějí usvědčených z dopinku, sám dnes oficiálně propadl peklu s nálepkou: chycen na EPO. Sorry Káčo a Radime!

Sledování „padesátky“, závodu závodů, opět na živo, přineslo taktické rošády Lukáše, vyrovnaný výkon Péti Nováka, trochu trápení Jakšíka a hodně trápení Jirky Magála. Asi jeden z dosud nejtěžších olympijských maratónů, jedni borci potvrdili, jiní se propadali, někteří lámali lyže, jiní hole, teplo, měknoucí sníh, brutální kopce, řídký suchý vzduch. Každý si prožil své drama. Respekt a uznání pro všechny.

Večer bylo slavnostní zakončení her. Již trochu rutina: Svoz autobusy, řadění, nekonečné čekání, jako bonus možnost omrknout vybrané ruské lepé děvočky celé v bílém trénující před vystoupením ladné taneční kroky. Pak výstup z podzemí na plochu stadionu, trochu uvolněnější atmosféra než při zahájení, následovala občas nudná spartakiáda, dost dobrá muzika, na závěr na ploše mumraj v rytmu techna a už frčet zpět na naši větrnou hůrku rovnou do hajan. Ráno nás čekalo balení, odbavení zavazadel a určitě spousta nečekaných organizačních zádrhelů. Skvělý úlovek na závěr dne, odznáček zimbabwského lyžařského týmu!

Jo, dnes to bylo opravdu trochu náročnější, nicméně jsme to přežili, i když registrace v hotelu tvrdila, že vlastně neexistujeme. Ještě stíhám posilovnu (Honza už patrně pochrupuje na vavřínech), na závěr tam pokecat s Lukášem o těžkém závodě (prý tak trochu rozcvička na Vasák příští týden) a vyzvednout si od něj podepsané fotky pro náš kanadský lyžařský potěr, dovymněnit pár trofejních čepic a utratit poslední ruble, na závěr rychlé obejmutí s našimi včelkami-asistentkami a potřesení ruky s vedením týmu. Na rozloučenou s Rusí, asi za odměnu, ještě několikanásobná dávka záření při opakovaných bezpečnostních kontrolách. V letadle do Curychu dopisuji poslední řádky tohoto blogu.

Olympijské zážitky zdaleka přebíjejí organizační zádrhele. Rusko, částečně ti odpouštím za moje dětské trauma z „osmašedesáteho“, minimálně olympiádu umíš!