A jak začala letos jedna z mých změn? Jednoho dne mi přišel email od
Tomáše a Máry z týmu Silvini Madshus, že do týmu na závody na slavnou
Marču do Itálie, potřebují občerstvovače, a když ještě k tomu po nich
chci fotky, tak ať tedy jedu a zažiji si veškerý šrumec, který k závodům
a kolem nich je.
A jako správná blondýs, pro letošní rok jsem se rozhodla výzvy
přijímat.
Samozřejmě neskočím po všem, co mi přijde, ale je nutno výzvy zvážit a
zhodnotit. U této jsem si řekla, proč né, vždyť ty lidi postávají u
trati a čekají, až jejich závodníci okolo nich projedou a oni jim podají
pití a tím je jejich funkce splněna. Velký den mého odjezdu byl
naplánovaný na pátek. Noooo, ale ouva co se nestalo, když jsem dorazila v
pátek za týmem do apartmánu v Predazzu. Kluci mi opravdu umožnili
nahlédnout pod pokličku všeho co je se závody a přípravou spojené. Na
sobotu bylo naplánováno testování lyží pro Standu Řezáče s tím, že
jedu s nimi (bez debaty) a budu si moci fotit a taky vidět jak to vše vlastně
funguje.
Při sobotním testováním jsem měla možnost vidět se prohánět a testovat
své lyže takové hvězdy jako je Gjerdalen, bratři Auklandové, Katka Smutná
a mnoho dalších. Kdo mohl tušit, že dva z nich pak ještě uvidím projet
cílem jako první. Správná volba mázy (mazání) stoupacích vosků,
parafínu, poté struktura skluznice, která se vytváří broušením kameny.
Nutno říci, že je to opravdu neskutečná alchymie.
Odpoledne v sobotu před nedělním hlavním závodem
byla válečná porada, kde se podle mapy rozdělila místa, kde budou
občertvovači stát na předávkách. Byla jsem přidělena ke zkušenému
sportovnímu vlkovi Liborovi jako jeho sparing partner. Ups, tady nastal pro mě
první správný šok, zjistila jsem, že se nebude stát na jednom místě, ale
musíme se autem stihnout přemístit na tři stanoviště občerstvení, a já
ještě poté stihnout dorazit do cíle, abych mohla fotit sportovce
projíždějící cílem. Bylo nutné nasednout do auta a projet si trať.
Abychom věděli, kde nechat auto a jak to budeme mít od něj daleko na
předávky.
Aby toho nebylo ještě málo, tak práce občerstvovače znamená ještě to,
že musíte vždy namíchat nápoje pro své sportovce, dle jejich požadavku a
mít je připravené na kilometrech, které jste si s nimi na válečné poradě
dohodli. Do pití se vždy přidává ještě cca 1 dcl teplé vody, aby nepili
úplně ledové pití. Postupně díky tomu všemu jsem si začínala
uvědomovat, že to není jen tak ledajaká funkce a že to asi zase taková
hračka a legrace nebude.
A je to tady, je neděle ráno, nejen kluci, ale i
já pociťuji lehkou nervozitu. Zvládnu to? Nezklamu je? Ale což, dala jsem se
na boj, tak ho prostě vybojuji jak se patří. Kluky z týmu jsme dovezli na
start, a rychle jsme se vydali na první občerstovačku, kterou jsme měli již
na 5 kilometru. Libor jel jako správný italský profík – prostě tu kolonu
bylo nutno nějak předjet a nebyl čas řešit kdo je kdo, priorita byla, být
včas na předávce. Při parkování auta jsem už slyšela fanoušky, jak
povzbuzují přijíždějící závodníky, kteří se k nám neskutečnou
rychlostí blížili a my měli před sebou ještě 300 m na naší louku, kde
měla probíhat předávka. Bylo nutné pořádně zatnout zuby a začít
sprintovat – já bohužel v pohorkách, takže o to těžší to opravdu bylo
(v tu chvíli jako kdybych jsem měla 5 kg navíc na každé noze), doběhli
jsme tam tip ťop, ale rozkaz zněl jasně – nahlásíš, v jaké stopě jede
STANDA, a jemu řekneš, že dostane pití. V tu chvíli se ze zatáčky
vyřítila skupina jezdců neskutečnou rychlostí, 
takže bylo nutné okem bystré blondýs vyhledat kombinézu
(ještě, že designéři dostali super nápad a zvolili bezvadnou zelenou a do
ní puntíky) – Standa v tu chvíli byl nepřehlédnutelný. Předávka
proběhla na jedničku. Bylo nutné ještě čekat na další jezdce z týmu a
poté dosprintovat pro odhozené láhve. Opět sebrat všechny síly, nabrat
dech a sprintovat k autu, abychom zase byli včas na dalším místě
předávky. A takto to šlo 3x za sebou.
Libor mi pak v autě vysvětlil jako zkušený letitý občerstvovač, že proto
oni si již berou jen botasky, aby ty nohy měly lehké – sice na úkor toho,
že se do nich dostane sníh a budou v nich mít mokro. Pro příště vím, že
prostě na nohy jedině botasky – ať se děje co se děje. 
Musím přiznat, že to byl pro mě neskutečný zážitek, kdy jsem si
uvědomila, že jak jsem si naivně myslela, že co to je za funkci
občerstvovač – tak jsem to po víkendovém zážitku velice rychle
přehodnotila. Již nikdy více nebudu tuto funkci zlehčovat a nedejbože si
myslet, že nic nedělají, jen stojí na místě. 
Jsem ráda, že mě kluci vzali sebou a umožnili mi zažít něco, co opravdu
stálo za to. Doufám, že pro mě vymyslí další výzvy a já budu
moci jako junior občerstovač zase být součástí jejich týmu.
Díky kluci a klobouk dolů! Vaše blondýs.
