Lyže napuštěny parafínem, startovní horečka v sobotu ráno vrcholila a já byl připraven si tento závod pěkně užít. Sluníčko svítilo, teplota se držela k -5 stupňům a nálada před startem byla euforická. Většinou závod, který absolvuji poprvé, jedu na pohodu. Vzhledem ke sněhovým podmínkám byla trať zkrácena na 20 km, takže se očekával velmi rychlý závod, což se nakonec naplnilo.
Zazněl „start“ a všichni se dali do pohybu. Přibližně 200 startujících během pár minut vytvořilo pomyslného hada, který se klikatil po jilemnických loukách a polích. Docela mě překvapilo, jak byli organizátoři schopni i s tím mále sněhu, co měli, trať kvalitně připravit.
Jinak z mé strany to byl od začátku boj s technikou stylu, protože trať byla dost rychlá a po závodnících přede mnou umydlená. Takže si umíte představit, jak to muselo někdy vypadat, když vám technika selhává. Občas jsem si v duchu říkal, že musím vypadat jak rozevlátý Homolka, který si to neřízeně šine z kopce na lyžích, aniž by měl ve svých silách lyže ovládat. Koneckonců jsem v těchto problémech očividně nebyl sám, protože postava rozevlátého jezdce na lyžích byla vidět vícekrát na trati. Každopádně nejvíce k naštvání je, když si sám závodník zapíchne hůlku mezi lyže a druhou, kterou se současně snažil odrazit a ukočírovat případný pád, mu přišlápne závodník jedoucí za ním. Prostě dvě minely, které člověka srazí na zem. Nicméně trať byla opravdu rychlá, čemuž odpovídají časy startovního pole, takže rychlejší jezdci strhli všechny k rychlejšímu tempu. I přesto byly momentky, kdy se v tom sprintu dalo kochat pohledem na zasněžené hřebeny Krkonoš. Ani jsem se nenadál a byl jsem v cíli.
Potřásl jsem si s ostatními souputníky pravicí za skvělý výkon při vzájemném předjíždění a pomalu vydýchával sprint, který jsem musel vyvinout v cíli. Pomalu se srocující hlouček závodníků u nástěnné tabule napovídal o možnosti zjistit aktuální výsledky. Neváhal jsem a běžel se podívat taky. V konečném výsledku to nebylo špatné, ale do příště to bude určitě lepší. Jak by řekl klasik, není důležité vyhrát, ale dát si po výkonu zasloužené pivo.
Pivo, tedy název jednoho druhu hanušovické
jedenáctky, mě zaujalo z úst moderátora závodu. Jeho zvýšeným hlasem
komentoval heroický výkon závodníka, který měl příznačné jméno, a to
Jan Šerák. Dojel na předposledním místě a v cíli prakticky padl
vyčerpáním. Nedalo mi to a tohoto závodníka s hanušovickou chloubou v
příjmení jsem musel zpovídat.
Jak se vám líbil závod?
Bylo to super. Nádherné počasí. Soupeři nikde a já většinou zachraňuji posledního, víte. Jsem rád, že jsem dojel a nebyl poslední.
Už jste někdy předtím jel závod v Jilemnici?
Jilemnickou 25 jsem jel před dvěma lety, ale ta se kvůli nedostatku sněhové pokrývky v Jilemnici konala na Benecku. Jelikož organizátoři zvládli po dlouhých pěti letech uspořádat závody v Jilemnici, nebylo co řešit. Mám rodinu kousek odtud, takže to byla povinnost (smích).
Zúčastníte se i příště?
Určitě.
Poslední otázka. Víte co máte společného s hanušovickým pivem a vrcholem v Jeseníkách?
Vím, své příjmení, Šerák (smích).
Závěrem bych touto cestou chtěl poděkovat organizátorům za kvalitně
připravený závod a realizátorům Stopy pro život za příjemné a pohodlné
zázemí pro závodníky.
Další závod seriálu Stopa pro život se jede 21.-22. února, a to slavný Šumavský maraton.
