Tento článek vyšel v časopisu NORDIC 20.


Kdo „nepráškuje“, nemá šanci. V poslední době zlaté pravidlo lyžařů a jejich servismanů proniklo už i do žákovských kategorií. Není vzácností zaslechnout u trati nadšené tatínky chlubící se při čekání na průjezd své ratolesti jaký prášek „nasypali“ ještě večer před závodem na běžky své budoucí sportovní hvězdy. A to na pokoji hotelu, když už malý závodník vesele zařezával. Byli jsme svědky toho, jak naši nejlepší amatérští lyžaři pronajímající si luxusní domeček ve světoznámém vysokohorském středisku, v nejfrekvento­vanějším místě chaty, uprostřed kuchyně, po několik večerů urputně zažehlovali, škrábali a kartáčovali své závodní miláčky. Také bez respirátorů.

Fluor, magická přísada do vosků. Přesněji řečeno součást sloučenin per­fluorouhlovodí­ků (PFC) vytvářejících uhlíkové řetězce s mimořádnými vlastnostmi, jakými jsou mimo jiné trvanlivost či schopnost odpuzovat vodu a oleje. Jakou důležitější vlastnost bychom hledali pro výrobu lyžařských vosků? Moderní doba se bez sloučenin fluoru neobejde v žádném oboru. Chladiva, výroba polovodičových součástek, kosmetika, léčiva, hasicí systémy, nerez součástky, kuchyňské nádobí, nepromokavé oblečení. PFC jsou všude, jsou známy jako nezničitelná látka, nerozkládají se, existují věčně. Kde? V ovzduší nebo… v organizmu. Vědci v poslední době zjišťují, že tyto látky se z přírody dostávají nejen do organizmu zvířat, ale už i lidí. A pro lyžařskou veřejnost zvláště by mělo být alarmující, že se tam nedostávájí jen potravinovým řetěžcem.

V lyžařských velmocech, ve Švédsku a Norsku, v minulém roce vědecké týmy prokázaly extrémní koncentraci některých perfluorouhlíkových sloučenin v těle jejich profesionálních běžeckých lyžařských servismanů. A to v průměru 45krát více než u běžné populace. V tomto případě šlo o vdechování tak vysokých koncentrací fluorových sloučenin, že to odpovídalo možství škodlivin nachazejících se běžně v nejzamořenějších chemicko-průmyslových továrnách. Perfluorouhlovodíky mají tu vlastnost, že se v průběhu let nejen v živém organizmu hromadí, ale prostřednictvím biochemických reakcí, tzv. biotransformací, se v něm i přetvářejí. Při existujicích koncentracích nemá tělo žádnou šanci tyto látky odbourávat. Důsledky několikaletého hromadění PFC v lidském organizmu pak nejsou překvapivé. Kardiovaskulární nemoci, postižení jater, rozsáhlé hormonální poruchy, postižení plodu a rakovina.

Servismani zavření někdy až 30 hodin týdně v období od listopadu do března v malých, často mizerně větratelných prostorech, přicházejí do styku s pevnými částicemi obsahující fluorové sloučeniny uvolňujícími se do vzduchu zažehlováním, škrábáním a kartáčováním desítek párů skluznic různých šířek a délek. Situaci neulehčují ani výrobci vosků, kteří v rámci konkurenčního boje neuvádějí na etiketách svých výrobků konkrétní chemické složení. Již zmínění švédští a norští vědci například v každém z jedenácti zkoumaných druhů skluzných vosků našli alespoň jednu ze sloučenin PFC.

Velké nebezbečí inhalací vysoko koncentrovaných fluorových sloučenin hrozí nejen profesionálům, ale stěhuje se plíživě i do amatérského sportu. Znepokojení nad situací si začínají uvědomovat například v Severní Americe, známé širokou lyžařskou základnou a s ní souvisejícím vlivným lyžařským průmyslem. Tisíce mladých sjezdařů a snowboardistů pod tlakem okolností používají to nejlepší, a to nejdražší (v průměru 180 USD za 30g balení fluorového prášku), co se ve světě lyžařských vosků nabízí. Neznalí rodiče či samotní, většinou mladí lyžaři pak schováni před zraky svých soupeřů týden co týden provádějí vysokofluorové alchymistické pikle nad skluznicemi svých lyží a snowboardů. Velké množství z nich ani dobře nezná vlastní postupy mazání a pro jistotu zbytečně vrství vysokofluorové vosky jeden přes druhý, přehřívají je při zažehlování, neodborně škrábají a kartáčují. V jedné z mazacích buněk jsme například zahlédli několik rodičů i trénérů-začátečníků, jak v oblacích fluorového dýmu s nadšením asistují několik hodin mládežnickému „profesionálnímu“ servismanovi.

Chceme-li se vyhnout v budoucnu zdravotním potížím poházejícím z mazání jakýchkoliv fluorových vosků, měli bychom dodržovat alespoň několik základních pravidel. Důležité je vyčlenit pro mazání lyží zvláštní místnost s dokonalým větracím systémem, v nejhorším případě alespoň s funkčním oknem umožňujícím v místnosti pravidelně obnovovat čerstý vzduch. Měli bychom od ní držet dál všechny náhodné návštěvníky i malé sportovce. Na obličeji servismana i jeho asistentů nesmí po celou dobu pobytu v místnosti chybět respirátor s kvalitním výměnným filtrem pohlcujícím pevné částice. Do tohoto výčtu také zahrňme znalosti o správných teplotách zažehlování. Přepálené vosky nejen ztrácejí svou kvalitu, ale především se extrémně odpařují. Na ruce patří ochranné rukavice, fluorové sloučeniny působí negativně i na kůži. Nezapomeňte, že i škrábáním fluorových parafínů a jejich kartáčováním se do vzduchu dostávají pevné částice obsahující stejné sloučeniny, jaké se uvolňují zažehlováním. Polétavý prach se samozřejmě rozptyluje i při záverečném úklidu, jakým je čistění škrabek, kartáčů, kopyt a zametání seškrábaných vosků. Tím už se ale dostáváme k dalšímu tématu, kterým je vyhazování zbytků fluorových vosků a jejich obalů do odpadu nebo odírání fluorových vosků ze skluznice ve sněhové stopě.

Volně upraveno podle:
Katz, Cheryl. Ski Wax Chemicals Can Build Up in Blood. Enviromental Helth News, březen 2011, USA.