„Devadesát procent překážek na trati bylo fakt velkým překvapením. Já se o startu dozvěděl den a půl předem, tak jsem se jen zběžně podíval na web, kde bylo uvedených asi pět stanovišť,“ přiznává Jakub Antoš, který závod absolvoval společně s dalším reprezentantem Dušanem Kožíškem. Dvojice běžců na lyžích obsadila druhé místo mezi týmy za kolegy z liberecké Dukly – sdruženáři Miroslavem Dvořákem a Tomášem Portykem. 21letý Jakub Antoš byl z tohoto kvarteta nejrychlejší a mezi jednotlivci skončil třetí.


Jak vypadala trať závodu a jaké překážky bylo třeba překonat?

Hned po startu musel člověk skočit do koryta, kde byla kalná voda, podplavat klády a pak se zase vynořit. Takže člověk byl zmáčenej hned po první překážce… Byla tam hradba, žebříky, stěny, ale i spousta netradičních stanovišť. Přiběhlo se třeba před nějaký barák, ve kterém byla úplná tma, a nějaký voják na nás křičel, že musíme vlézt do díry. Tam nebylo vůbec nic vidět, ale bylo to nějaké potrubí, kterým jsme prošli a vylezli rourou někde za tím barákem. Kóža se při tom praštil do hlavy, fakt tam byla totální tma.

Přišel jsi také k nějaké újmě?

Na jednom místě se podlézaly natažené dráty se zavěšenými žiletkami, to bylo docela drsný, rozthnul jsem si tam triko i kalhoty. Pak jsi třeba dostal paintballovou masku, probíhal jsi lesem dolů a oni po tobě stříleli paintballovou zbraní. Musím říct, že to docela štípe. Dostal jsem jí do ledvin zezadu a nebylo to příjemný…

Jaké pocity u tebe tedy převládají? Užil sis vlastně samotný závod?

Bylo to strašně zajímavý! Závod tohohle typu jsem běžel poprvé, a co jsem slyšel, tak to bylo ještě těžší než klasické spartan závody. Mě to bavilo, akorát by bylo fajn, kdybych to mohl běžet v jinou dobu, třeba na jaře, kdy ještě není takový pres na trénování. Byl jsem z toho docela odvařenej, což se mi teď úplně nehodilo. A taky jsem měl dva dny střevní potíže, asi jak tam člověk pořád skákal do jílové vody, něco přeplavával, brodil, podlézal a podobně, vlastně i toho červa jsem na konci snědl … Ale jinak to byl pro mě fakt zážitek, užil jsem si to a docela bych to někdy i běžel znova.

Když ale slyším o těch peripetiích, napadá mě otázka na loňský závod na lyžích na 50 km klasicky na Mísečkách, o kterém jsi po sezóně mluvil jako o nejhorším lyžařském zážitku. Proč?

Už jen proto, že je to strašně dlouhý závod (smích). Byla to moje první padesátka, na konci sezóny, člověk je vyčpělý, není tam ten glanc a elán jako na začátku. Celých 50 kilometrů pršelo a byly dva stupně, já v prvním kole spadnul, byl jsem celý mokrý a posledních 30 kilometrů jsem jenom mrznul, a to jako ještě nikdy. Ta zima byla strašná! Ale nechtěl jsem vzdát, to jsem udělal jednou v životě, a ono to tu psychiku nepříjemně nabourá. Byla to taková hořká tečka za jinak parádní sezonou. Na mistrovství republiky jsem se snažil připravit hlavně na patnáctku, což se mi povedlo - získal jsem titul mistra republiky, poprvé v životě. Prvním rokem jsem jel jako muž, takže pro mě to bylo veliký! Potom jsem už polevil, protože se mi povedlo něco, co jsem zatím nedokázal. A zbývalo už jen objet tu padesátku…

Před loňskou sezonou jsi byl zařazený v reprezentačním B týmu a začal spolupracovat se Zbyňkem Valouškem, který byl hlavním trenérem. Teď jste spolu opět v jednom reprezentačním týmu a zdá se, že pořád spolu máte co řešit…

Zbyněk mi vede veškeré tréninky i mimo soustředění a jsem za to rád. Přijde mi, že jsme našli nějakou cestu, která vyhovuje oběma. Progres se v zimě dostavil, to je hlavní ukazatel, jestli se to dělá dobře, nebo špatně. Letos jsme najeli na to, co jsme vloni vyzkoušeli a cítím zase posun. Teď bude samozřejmě zajímavý, kam se to bude ubírat směrem k podzimu, kdy suchá příprava vrcholí, chodí se ty největší tréninkové dardy, než se odjede na první sníh.

Na soustředění na Božím Daru bylo vidět, že na kolečkových lyžích řešíte i techniku. Jakým způsobem?

Zbyněk mi ukazoval nějaká videa, já si stáhnul takový zajímavý program… Jsou tady obecné zásady, podle kterých by se mělo jet – kam dát těžiště, kde mít ruce a nohy. Ale samozřejmě se to musí odvíjet také od toho, že každý má trochu jiný styl. Zpětná korekce je tím nejlepším, co může být. Člověk má v hlavě nějakou představu, jak asi jede a kam by to měl posunout, ale když mu trenér řekne „hele, tohle je chyba, tady špatně dáváš nohu“ a ještě mu to ukáže, člověk sám sebe vidí, jak to dělá špatně, což je úplně nejlepší.