Všechno to začalo dopravou

Už před odletem z Prahy to bylo zajímavější než jindy. Zvolili jsme (ukázalo se, že správně) přímý let z Prahy do Soulu s Korean Air. Ze Soulu je to už jen chvilka do Sappora. Váhový limit 20 kg na osobu nás nutí pečlivě vážit (doslova), co si s sebou vezmeme. Každá trojice má nekompromisní zadání – společné 2 tašky na věci a 1 vak s lyžemi. Při balení člověk najednou zjistí, jak jsou některé věci neuvěřitelně těžké. Přístup „vezmu toho radši víc, jeden neví, co všechno se může hodit“ se mění na „není náhodou tohle tričko lehčí než to druhé?“. Při položení našich tašek na váhu na letišti s hrůzou zjišťujeme, že je v každé tašce ještě minimálně o kilo méně – sakra, to jsme toho mohli vzít víc! No nic, hlavně, že jsme odbavení. Lyže a tašky uvidíme až v Sapporu. My si mezi tím dáme jednu noc v Soulu – když už tam budeme, tak ať z toho taky něco máme. To ale až po desetihodinovém letu. Letadlo je poloprázdné, moderní, spousta filmů podle chuti, spousta dobrého jídla, místo na nohy, cesta bude určitě v pohodě…

První zastávka v Soulu

Po deseti hodinách čistého času a osmihodinovém časovém posunu vpřed přilétáme zmačkaní po poledni do Soulu. Ven jdeme nalehko, jen s batůžky, díky tomu jsme na vzduchu poměrně rychle. „Rozsypaný čaj“ (korejské písmo) na cedulích je naštěstí všude doplněn angličtinou a ani dívky na informacích nemají jazykové problémy, takže to netrvá dlouho a sedíme v autobusu do centra Soulu. Wi-fi zdarma na letišti jsme vnímali jako relativně normální, ale blikající wi-fi router v každém autobusu je už trochu moc. Aha, asi jsme přijeli do technologicky relativně vyspělé země. Po hodinové jízdě autobusem přijíždíme do jakéhosi centra a přesouváme se cca 10 minut pěšky do hotelu. Ubytováváme se po třech lidech ve „skromných“ apartmánech o třech ložnicích s televizí, dvou koupelnách, jednom obývacím pokoji a jedné kuchyni s barem – zatím to jde. Vyrážíme na prohlídku města, která se nakonec smrskává na návštěvu zajímavého a poměrně rozlehlého paláce Changdeok. Docela rychle nás přepadává únava a hlad – jdeme jíst. První kontakt s korejskou kuchyní je trochu rozpačitý, objednáváme z jídelního lístku, na kterém je „rozsypaný čaj“ doplněný sem tam o nějaký obrázek. To, co dostáváme na stůl, nás úplně nenadchlo, ale co, zase to vypadá docela zdravě – nějaké ryby, řasy, rýže a potom pár neidentifikova­telných věcí. Chuťově většinou jakž takž. Hlavně že pivo je v pohodě. Venku už je tma, dáváme ještě rychlou prohlídku večerního Soulu – osvětlené ulice, množství lidí, člověk si chvílemi připadá trochu jak v New Yorku (jen trochu). Kupujeme pár lahví chilského červeného a jdeme do hotelu oslavit hezký den.

Sbírání informací nebylo jednoduché

Sbírání informací nebylo jednoduché

První pozdravení Japonska

Ráno nás čeká přebohatá snídaně, autobus a hurá na letiště. Za zbylé wony nakupujeme něco na zub a nastupujeme do letadla směr Sapporo. Za necelé 3 hodiny přistáváme. Už z letadla je zřejmé, že přibylo sněhu, pilot hlásí nějakých 5 °C pod nulou. Ideální. Jakmile se dostáváme do příletové haly, získáváme neklamný pocit, že anglických nápisů trochu ubylo. A to jsme na letišti – asi bude hůř. Ve směnárně se stáváme čerstvými majiteli desítek tisíc jenů. Od našeho kontaktu v Sapporu máme popsanou cestu až do hotelu, takže směle vyrážíme. To, že je cesta popsaná ze starého letiště, a my jsme na novém, nás nijak neodrazuje.

Ráno nás čeká přebohatá snídaně, autobus a hurá na letiště. Za zbylé wony nakupujeme něco na zub a nastupujeme do letadla směr Sapporo. Za necelé 3 hodiny přistáváme. Už z letadla je zřejmé, že přibylo sněhu, pilot hlásí nějakých 5 °C pod nulou. Ideální. Jakmile se dostáváme do příletové haly, získáváme neklamný pocit, že anglických nápisů trochu ubylo. A to jsme na letišti – asi bude hůř. Ve směnárně se stáváme čerstvými majiteli desítek tisíc jenů. Od našeho kontaktu v Sapporu máme popsanou cestu až do hotelu, takže směle vyrážíme. To, že je cesta popsaná ze starého letiště, a my jsme na novém, nás nijak neodrazuje.

Konečně na lyžích

Ráno snídaně, samozřejmě japonská. Naposledy. Studená ryba, studená vajíčka a studený párek s teplou rýží – aspoň je toho hodně. Na snídani potkáváme další nejaponské závodníky – jsou tu Australané, Francouzi a jeden Němec. Všichni máme v plánu to samé – vyrážíme do nedalekého Takino Snow Parku. Deset minut jízdy na Makomanai, potom přestup na další autobus a půl hodiny do Takina. Pomalu si začínáme zvykat na systém vybírání jízdného – nastoupíte zadními dveřmi, vystupujete předními a u toho zaplatíte přesný obnos do kasičky řidiči. Nemáte přesně? Sami si v kasičce rozměníte. Řidič má jakési latexové rukavice a roušku, k žádnému fyzickému dotyku nedochází. Vystupujeme, slyšíme všudypřítomné poděkování: arigató. Převlékáme se v krásné dřevěné boudě se zamykatelnými skříňkami – proč něco takového není u nás na Bedřichově? Tratě jsou super – upravené, pěkně houpavé, nikde nikdo. Nějak extra to nejede, ale to zase tolik nevadí – není spěch, jedeme na pohodu. Po dvouhodinové vyjížďce si dáváme výborné špagety. Potom zase zpátky autobusem, v hotelu se převléknout a přes Makomanai metrem do večerního Sappora. Těšíme se, jak si konečně dáme japonské sushi. Očekáváme spousty sushi restaurací na každém rohu, ale máme co dělat, abychom konečně jednu našli. Zážitek je však úžasný. Kuchaři na nás srdečně pokřikují – „čeko, čeko“, servírka klečí u stolu, aby náhodou neměla svou hlavu nad našimi – zřejmě místní zvyk. Jídlo vynikající – kdo říkal, že je v Japonsku draho? Zkuste si za cca 400 Kč užít v Čechách plnohodnotný sushi zážitek s vínem a vším okolo. Naše skvělé pocity už jen podtrhává samootvírací mísa na záchodě, která umí mnohem víc než se sama otevřít – vyhřívání, vodní trysky, teplý proud vzduchu a bůhví co ještě – vše po zmáčknutí některého z tlačítek. Z restaurace nás ven radostně vyprovází mladší z kuchařů. Japonsko má fakt něco do sebe. Zítra si jdeme prohlédnout závodní tratě.


Složité cestování na tratě autobusem

Prohlídka závodní tratě.

Tak dnes to konečně přijde! Uvidíme závodní tratě. Tratě, na kterých se v roce 1972 závodilo při olympiádě. To bude něco! Po snídani vyrážíme autobusem přes Makomanai na metro. Učíme se rychle – od autobusáka ihned po nástupu nakupujeme „1 day card“, což nám ve finále sice moc neušetří, ale získáváme dobrý pocit zkušených mazáků. Metrem míříme s jedním asi kilometrovým přestupem na stanici Fukuzumi, ze které je to co by kamenem dohodil k vyhlášené kryté hale Sapporo Dome. Představte si něco jako Sazka O2 Arenu, nafouklou asi na dvojnásobek a vytvarovanou do tvaru velryby ležící na boku. To bude v neděli při závodě centrum všeho dění. V prostorné hale se převlékáme do lyžařského a vyrážíme na obhlídku tratí. Po nekonečné pláni se rozjíždíme směrem ke vzdálenému lesu. Bůhvíjak urolbované to není, vlastně jsme rolbu nikde v okolí ani nezahlédli. Přesto je zpočátku podklad poměrně pevný a bruslení příjemné. To se má změnit, jakmile dosáhneme nějakého šestého kilometru – trať se začíná klikatit a vlnit prudce nahoru, prudce dolů, tady by se vlastně rolba těžko vešla, sníh se propadá, boří, kameny poházené po trati nejsou výjimkou. Chvílemi po silnici, kde trochu prosvítá asfalt, no snad to Japonci do neděle nějak doladí. Marná sláva, když se tyto tratě upravují pouze jednou za rok pro účely tohoto závodu, nemůžeme očekávat nějaké zázraky. Dáváme celkem 25 km. Ke konci začíná padat jakýsi sníh s háčky – lyže se úplně zastavují. Připadáme si, jako bychom jeli po polystyrenu – jestli tohle přijde v neděli, tak potěš, s tím si naše evropské vosky těžko poradí. Večer poprvé mažeme – nic zásadního nevymýšlíme, aplikujeme pouze standardní postupy. Přesto se na nás chodí Australani co půl hodiny dívat jako na exoty – „Jak můžete trávit takový čas mazáním?“.


Ten padající sníh nám moc nepomůže

Už jen jeden den do závodu

Dnes se naše skupina dělí – jedni jdou ještě trochu pojezdit, druzí tráví den pseudo odpočinkem v podobě dlouhé poznávací procházky po městě – právě probíhá věhlasný Sapporo Snow Festival, ve městě je rušno, na ulicích ledové a sněhové sochy, na hlavním náměstí je postavená rampa, ze které skáče jeden snowboardista za druhým. Všude plno lidí, atmosféra parádní. Nezanedbáváme ani obrovské ruské kolo a celé město si prohlížíme také z ptačí perspektivy. Z jedné strany je lemováno krásnými horami, na druhé straně do nekonečna se táhnoucí pláně. Něco jako Liberec, jen dvacetkrát větší. Odpoledne se společně potkáváme na prezentaci v Sapporo Dome. Japonci nám bez uzardění dávají čísla, která nás řadí do poslední startovní vlny. Uplatňujeme asertivní přístup a po přibližně dvacetiminutovém opakování věty „Musíme startovat z první vlny!“ nám milá, usmívající se Japonka nakonec uvěří. Jedno malé vítězství máme za sebou. Teď už jen zpátky do hotelu, poprášit lyže, trochu červeného vína pro radost a spát. Mimochodem Australani nechápou – „Proč zase mažete, když jste mazali včera?“.

A závod je tady

Brzy ráno kartáčujeme prach z lyží. Aha, teď přichází chvíle Australanů – na své lyže aplikují přibližně 30vteřinovou kůru, a je to. Dva postarší sympatičtí Švédové mažou klistr – co na tom, že závod se jede volně, chlapi si to prostě chtějí vychutnat klasikou. Znovu si s radostí připomínáme, že jedeme z první vlny, a klistr na trati se nám tudíž nejspíš vyhne. Než sedneme do taxíku, řidič v obleku se s naší pomocí pere se zahrádkou na své stařičké Toyotě – dobrá věc se podařila, lyže celkem drží. Předstartovní proces je celkem standardní a na startovní čáře vše probíhá jako při jiných závodech. Jedinou výjimkou jsou japonští bubeníci, kteří bušením do svých bubnů stupňují naše předstartovní mrazení. Konečně je odstartováno.


Start závodu

Tempo rozhodně není nijak vražedné, jede se poměrně příjemně, Japonci na požádání zdvořile uskakují bokem. Po prvních třech kilometrech už se jede v klidném vláčku, ve kterém se předjíždí pouze ojediněle. Vypadá to na pohodový závod. V klikatých sjezdech občas někdo vypadne z trati, ale žádné hromadné pády se nekonají. Neustálá klesání a prudká stoupání si však po chvíli vybírají svou daň a po polovině závodu se startovní pole začíná natahovat. U třetí občerstvovačky už víme, že je dobré dopředu křičet „HOT, HOT“, pokud nechceme opět dostat vodu s ledem (v pětistupňovém mrazu moc energie nedodá). Tohle vlastně vůbec není lehký závod – dobře se projevuje, kdo jak natrénoval, kdo jak rozložil síly. Každý si prožíváme svůj příběh – někdo radostný, někdo méně, někdo vůbec – času na něj máme dost. Poslední prudké stoupání už bere zbytky sil. Cestu po pláni k cíli u Sapporo Dome už každý nějak přežíváme. Nejlépe z naší výpravy dopadl Jirka Suchý, který vybojoval bronz a zařadil se tak vlastně po bok Standy Řezáče, který byl vloni jediný schopen na hlavním závodu Worldloppet stát na bedně. Gratulujeme!


A to jsou ti nejrychlejší - vpravo nahoře třetí místo Jiří Suchý

Čechů na startu bylo celkem sedm a pět z nich v cíli v první čtyřicítce – z celkem 647 finišujících. Zřejmě slušný oddíl. Ještě že to je pro Evropany tak daleko. Na oficiální výsledky na internetu si však budeme muset v této technologické supervelmoci ještě dva dny počkat – než to z papíru přepíšou do Excelu.


A všichni mají medaili (druhý zleva Jiří Suchý)

Konec zážitků

Večer se účastníme neoficiální party, na které se potkáváme s většinou nejaponských závodníků, jejichž věkový průměr o desítky let převyšuje náš. Pro mnoho z nich je Worldloppet způsob života. Celou zimu nedělají nic jiného, jen objíždí závody po celém světě, nejde jim o výsledek, jen o zážitek. Posloucháme jejich plány na další týdny. Závidíme jim – kéž bychom v jejich věku… znáte to. No nic, my máme svůj letošní poslední Wordloppet za sebou.