Organizátoři poctivě lopatují u výjezdu na kvildskou louku, a tak to vypadá na plnohodnotný lauf. Trochu hrozivější je zjištění, že „dvojkolečko“ se pojede nejen na modravské straně, ale také na té kvildské… A tam rovnou dvakrát přes Stráž. Od první chvilky se těším na pořádnou klasiku a přemýšlím, co budeme mazat, aby to vydrželo na 37 km.


Sobota

V sobotu si většina Tygrů dává prohlídku trati v podobě skatového závodu. Dlouhého i krátkého. Mně stačil ten krátký. Start je úzký, ale jsme rádi, že se vůbec odstartovat dá. Panuje celkem pohodová nálada, favorité vědí, co mají dělat, a zbytek si povídá a střídavě sleduje polojasnou oblohu. Nestihnul jsem se rozběhat, ale ihned po výstřelu se ukazuje, že to vůbec nevadí. Tempa se ujímá Láďa Provod a jede přesně to, co se mi líbí. Kloužeme nahoru kolem Modravského potoka a jen si dáváme bacha, aby nám někdo nepřišlápnul hůlky. Je mi ale jasné, že takové tempo moc dlouho nevydrží. Pšenda za to vezme a ještě před rozcestím Na Ztraceném se dělí zrno od plev. Já jsem pleva, protože mi vyšší rychlost nic neříká, a tak sleduju, jak se kluci pomalu vzdalují. Na Černou horu je to paráda, sluníčko svítí, holky fandí, sníh taje, jen soupeři na mě pořád nechtějí počkat. Taky zjišťuju, že se mi trochu zpomalují lyže, ale to zdaleka není jen můj problém.


Foto: www.skimaraton.cz

Šrailovi to letí a z Černé hory ujíždí konkurenci. Pšendu naopak dojíždí Vláďa Razým, na Stráži je téměř rozhodnuto o zástupcích na bedně. My ostatní ale bojujeme dál. Drama se odehrává mezi holkama, Karolína Grohová dojíždí celkově na sedmém místě, tak si dokážete představit, kolika chlapům to pěkně nandala. Když neuvisím kluka s ročníkem narození 2002(!), tak si říkám, že příští léto budu muset změnit přípravu. Mathias je ale borec a dojíždí celkově třináctý. Až trochu vyroste, ušijeme mu tygří kombošku a budeme rádi, když nás naučí lyžovat. Sjezd ze Stráže znám nazpaměť, jen se ukazuje, že směrem na Kvildu už ten sníh opravdu ubývá a místy jedeme jen po ledu. Pořád je to ale skvěle připravená trať. Asi nejen mě trochu rozhodila poslední esíčka, která organizátoři vyrobili těsně před dojetím do cíle. To tu naposledy nebylo! Po vyjetí z lesa na Kvildě začínám sprintovat a těšit se na čas v cíli. Jenže ouvej, trať pokračuje ještě skoro kilometr a motá se po cílové louce. Ten den ale většina ze závodníků sprintuje nadvakrát, takže se prohlídka trati na další den vyplatila.


Po dojetí čeká na všechny vyhřívaný stan, dobré jídlo a usměvavý team vydávající nám suché oblečení převezené z Modravy. Pobyt ve stanu si náramně užíváme, trochu nám k tomu pomáhá i prodej Vimperského pivka, které pijeme pokaždé, když se ve stanu objeví další zpocený tygr, co dojel do cíle. Co vám budu vyprávět, sešlo se nás tam až moc. Na vyhlášení posbíráme nějaké pěkné ceny (mimo jiné i od pivovaru Vimperk) a party může pokračovat. Asi největší úspěch je celková výhra Zuzky Weissové na dlouhé trati.


Foto: www.skimaraton.cz

Neděle

Při mazání lyží na Kvildské základně, která se nám pěkně rozrůstá, ale pomalu střízlivíme. Nikdo z nás nechce dvakrát soupažit na stráž. Předpověď na neděli je ale pro servismana (kterého raději nemáme) noční můra. Teploměr ukazuje -8°C, to samé má být ráno na Modravě a hodinu po startu se má oteplit na rovnou nulu a hrozí, že vyleze i slunce. Srabíkům přesto beru z ruky tubu s klistrem a nahrazuju ji grundvalou od Swixu. Klistr prostě mazat nebudem! Před spaním si ještě postupně postěžujeme, že chceme mít tutovou mázu a rychlé lyže a po závěrečném pivu se konečně ubíráme pod peřiny.


Ráno je kosa. Na Kvildě je ale přemrzlý starý sníh a v servisu tam dávají klistr. Další nahlodání pro trudomyslné. Naštěstí na Modravě leží stále prachový sníh a i z VR55 se odrazí každej tukan bez hůlek. Když se oteplí, bude to na silné ruce, holkám to ale radši neříkáme.


Foto: www.skimaraton.cz

Na startu panuje zase pohoda. Standa Řezáč přijel v noci z Ramsau, ale nikdo nepochybuje o tom, že dneska je to hlavní favorit. I když bude trať profilově velmi náročná, v předních řadách stojí většina lidí na skatech. Pomyslím si, že mazat před startem už se fakt mezi profíkama nenosí. Ještě, že nejsem profík. A je to tady, startovní výstřel odpálí dvěstěhlavý dav kupředu. Standa neponechává nic náhodě a od druhé zatáčky si se odděluje zhruba dvanáctičlenná skupinka. Tam bohužel nejsem, protože tihle kluci zase jedou jinou rychlostí, než jsem ochotný akceptovat. Láďa Provod to dneska netáhne, ale jeho tempo mi vyhovuje, tak pomalu sjíždíme odpadlíky mezi první a druhou skupinou. Pravda se ukazuje až od rozcestí Na Ztraceném. V kopci pomalu zjišťujeme, jak kdo namazal. Většina jede ve stopě, kolem nás přeletí Ferda Polášek, ale stihne utrousit, že tak pomalé lyže měl naposledy na loňském Vasáku. Kdo tam nebyl, může si představit klistr po celé délce s nalepenými větvičkami, asi takhle nám to těch 90 km jelo v mrholení na špinavém sněhu. A Ferda nekecá, protože stejně rychle jako mu to jede nahoru, mu to taky brzdí ve sjezdu zpět k Modravskému potoku. Já trochu odpadám, ale poprvé vidím, že s námi jede Adélka Boudíková, a v téhle skupině se mi nějak chce zůstat.


Na desátém km je zase šance se napít a jedeme opět kolem Modravského potoka. Začíná to lehce bolet a letmou zkouškou odrazu zjišťuju, že to dneska bude boj. Mezitím si Martin Sajdl opět hájí pozici prvního Tygra a dívá se pořád na záda favoritům závodu. Je to ten samý člověk, kvůli kterému došlo v sobotu ve stanu světlé pivo z Vimperského pivovaru… Příště nesmím podcenit přípravu.


Foto: www.skimaraton.cz

Podruhé ze Ztraceného to už smeká skoro každému. Adélku to obtěžovat nemusí, ta jede na hladkých lyžích, ale my ostatní znejistíme. Představa, že pojedu Černou horu a pak dvakrát Stráž jen rukama, je strašná. Za pár minut se ukazuje, že to nebude jen představa. Dlouhé stoupání na Černou opět začne trhat skupinu. Lepší z ní odjíždí, já při pokusu o stromeček padám a předjíždí mě Martin Moravec. Vstávám z pangejtu, kontroluju, jestli jsem si ještě v té šikovnosti nezlomil hůlku, a nezbývá mi, než pokračovat dál. Mezitím se mně vzdaluje skupina. Těším se ale na Tygřice, které před sjezdem z Černé občerstvují. Proto se trochu zmáčknu a po doplnění tekutin se snažím popohánět lyže i ve sjezdu. Potěší mě, když dole pořád vidím Adélku i skupinu před námi.


V nejprudší části Stráže se opět pokouším o stromeček, ale udělám tři kroky na hranici klasické techniky, až z toho u Silvini vznikne historka, že jsem tam jel jedna jedna. Je to pochopitelné, když jsem se v prvním kole na Stráž zrovna vzdaloval Francescovi. Rychle se ale vracím do stopy a uznávám, že se z toho „pádlování“ už dneska nevyvleču. Soupaž na Stráž je očistec, dvakrát soupaž na Stráž je ale něco, co jsem si nikdy nemyslel, že bych mohl zvládnout. Po druhé občerstvovačce ale dojíždím Tygří – Adélky skupinu a trochu si zlepšuju morál. Především díky ženské společnosti by z toho nakonec mohl být celkem pěkný závod.


Foto: www.skimaraton.cz

Posledních 10 km si tak užíváme já, Ondra Matoušek, Adéla, Zbyňda Pela a Martin Pávek. Poslední jmenovaný má ale na víc, takže nám při druhé Stráži odjíždí. Trochu odjíždí i Zbyňda s Adélkou, ale nechceme je nechat samotné v lese, tak se k nim s Ondrou zase docvakneme. Mezitím někde finišuje osamocený Standa Řezáč, kterému se ten soupažový trénink musel náramně zamlouvat.


Nám naopak ruce pomalu odcházejí a poslední tři kilometry začínáme lehce taktizovat. Adélku vezeme pěkně mezi námi a doufáme, že třeba nebude finišovat, když má druhou ženu sedm minut za sebou. Pravdou ale je, že kdyby měla na posledních kilometrech s sebou knížku, tak si přečte klidně první tři stránky. Nervozita roste těsně před výjezdem z lesa. Ondra cukne a bez úcty ke zkušenostem odskakujeme Zbyňdovi o pár metrů. Pak jdu dopředu já, chci být v těch závěrečných esíčkách vepředu. Jenže esíčka nejsou úplně po rovině a po druhé zatáčce už zase necítím ruce. V závěrečné rovince je Ondra mnohem živější a dostává se metr přede mne. Doufám, že to ta Adélka vypouští, málem se přerazím a pět metrů před cílem vidím, jak jde elegantně přese mě. :-) Zaslouží si to! V těch kopcích z nás byla nejsilnější a jediná holka to jela celé na hladkých.


Standa nám na 37 km dává asi jen 17 minut a výsledný čas máme těsně pod dvě hodiny. Za mě velká spokojenost, krásný závod, tvrdá stopa, která mi na Modravě připomínala Marcialongu, sympatičtí organizátoři a perfektní zázemí. V cíli dokonce stojí ještě Sajdlík, který si nakonec jel sólo závod a dojel na skvělém desátém místě. V konkurenci, která na Šumavě byla, je to velký úspěch. Nejen Standa, ale kompletní špička českých dálkových běžců si ty tři velké šumavské kopce přijela prohlédnout na vlastní kůži. Sladká tečka na závěr – Žižkovský tygři vyhrávají teamovou soutěž a odvážíme si tři soudky z Vimperka. Prostě „víc takových závodů!“



Foto: www.skimaraton.cz