V Harrachově už bylo bohužel obsazené ubytování, kde jsme bydleli loni, a tak Jirka zamluvil pokoj na Varšavjance, kam jezdili pravidelně s oddílem. Věděla jsem, že nejedeme do žádného luxusu, ale v plesnivém prokouřeném baráku to teda příliš nevonělo. Jirka říkal, že už jsem zhýčkaná z ubytování po Alpách, což měl asi pravdu, a už jsem si nestěžovala. Po dvou dnech jsem to už naštěstí tolik necítila.


Jirka se rozhodl, že bude závodit i v pátek. Přijeli jsme ráno na parkoviště do Jakuszyc, kde nám výběrčí oznámil, že vybírá 300 Kč. Jirka se snažil to nějak přelouskat, jakou měnu a částku to vlastně v polštině říkal a když dospěl k 300 Kč, tak ze sebe vydal jen: „Cožéééé?“ Pak výběrčímu oznámil, že se teda na parkovišti jen otočí. Všichni vyskočili z auta a jela jsem ho zaparkovat radši na české hranice a došla zpátky 1 km pěšky.


Trochu jsem nechápala, že si dává Jirka na rozjetí 25 km před důležitým 50km závodem, který nás čekal druhý den. Takové hovadiny radši nedělám, ale tentokrát udělal dobře. Nebyla šance si zatrénovat. Jen jsem slyšela nějaké české turisty, jak nadávali, že zaplatili 300 Kč parkovné a ani si nezalyžují. Na trati totiž stáli všude polští vojáci a chránili vstup na trať, jako kdybychom chtěli obsadit jejich polské území natrvalo. Ale je tomu tak každý rok, tak mě to už tolik nepřekvapilo. Dojela jsem na místo, kde nikdo nestál, hodila lyže a hole na druhou stranu příkopu a přes 3 metry hlubokou rýhu jako hrdinka z amerického akčního filmu skočila. Byla jsem však velmi hrdá na svou typicky českou povahu, že jsem zase něco „očůrala“ a na trať se dostala. Asi 20x po cestě na mě Poláci řvali, ale chtěla jsem Jirkovi zafandit, tak jsem hnala a nic mě nezastavilo. Dostala jsem se na místo, kde měl Jirka každou chvíli projet, ale místo toho se vyrojila skupinka deseti Poláků, kteří sotva stáli na lyžích! Padali do závodní stopy ve sjezdu jak hrušky a strážci trati se jen smáli. Byla jsem rozzuřená, že je nevyhodí, ale naštěstí vypadli včas, než přijeli první závodníci. Ke všemu mě poprosili, abych je vyfotila a tak mi dali každý svůj mobil. Když jsem mačkala spoušť na desátém mobilu, tak mi projel za zády Jirka. V cíli mi říkal: „Kde jsi byla? Já tě nikde na trati neslyšel?“.


Jeden ze závodů FIS Marathon cupu sliboval, že se na startu sejde kvalitní konkurence. Letos jsem byla nejvíc nervózní právě před tímto závodem. Už asi týden dopředu jsem přemýšlela nad tratí a dalšími věcmi. Chtěla jsem vyhrát. Každý den trochu nachumelilo, tak jsem se rozhodla v těchto složitých podmínkách jet soupaží. Nebyla jsem sama, Aurelie Dabudyk, vedoucí žena seriálu, a Klára Moravcová se na trať vydaly také bez vosku. S oběma holkama jsme jely prvních 20 km, které byly nejlehčí z celé trati. Na patnáctém kilometru jsem si chtěla vzít tabletu, ale zjistila jsem, že ani jednu ze čtyř nalepených tablet na čísle nemám. Já blbá, určitě jsem si dala číslo opačně! Sahala jsem tedy na záda, ale ani tam žádná nebyla. Sice mě potěšilo, že nejsem tak tupá a že jsem číslo neotočila, ale zároveň jsem měla obavu, aby mě nedošla energie. Čísla totiž byla z jiného materiálu, tak naše odzkoušená lepenka nedržela. Psychicky jsem se posílila myšlenkou, že budu aspoň hodně pít a že to musím zvládnout. Naštěstí mě rodiče pilně občerstvovali, i když mi dvakrát dali nějaké jiné pití, než jsem jim předala před startem. V prudším kopci na 20. km se neudržela ve skupince Klára, Aurelie zase neměla tak dobré lyže jako já. Doufala jsem, že pořád budou výborné, i když se bude oteplovat. Lyže a znalost trati mě podržely a posledních 15 km jsem jela sama pro vítězství. I závěrečné výživné stoupání jsem si přes bolest rukou celkem užila. Tušila jsem, že to dopadne dobře a také dopadlo. V cíli jsem se radovala i z Jirkova 2. místa. Říkal mi, že si chtěl vzít na 15. km tabletu, a že se zhrozil, že tam žádnou nemá, tak si sahal na záda a nic. Taky říkal, že dostal nějaké hnusné pití od našich, a že hned poznal, že je to můj speciální občerstvovací drink. Když jsme se setkali s rodiči, tak nám líčili, jak se s týmovými čísly, která byla určena od pořadatelů pro občerstvovače během závodu, nemohli dostat na trať. Vojáci bránili trasu závodu vlastním tělem a ještěže neměli zbraně, protože můj táta by to nepřežil. Věděl, že občerstvení je pro nás důležité, a tak vyrazil vpřed hlava nehlava a v zápalu boje došlo k záměně našich lahví. V Polsku o nudu opravdu není nouze.

Když jsme přijeli domů, tak se Jirka šel osprchovat a říkal v obývacím pokoji: „Pojď sem, tady něco smrdí!“ šla jsem za ním a opravdu! Hledali jsme exkrement po našem kocourovi. Nakonec jsme zjistili, že to je ručník, který měl Jirka přehozený přes rameno a byl načuchlý z Varšavjanky.


Co dodat na závěr? Bieg Piastow je nádherný závod, určitě si tam někdy zajeďte. Hlavně s sebou berte velkou dávku trpělivosti a žádné zbraně, protože byste je mohli použít.