Byť v posledních letech zařadili i závody jednotlivců, kouzlo K70 je i v tom, strávit celý den s kamarády. Technologie lyžařského materiálu a trénovanost borců sice z celého dne udělaly 4-6 hodin, ale i to je čas dostatečný na pokec i vtípky. Nutno dodat, že těch vtípků na posledních kilometrech exponenciálně ubývá.
Celých 70 km je doslova prošpikováno zbytečně prudkými kopci, nebezpečnými sjezdy, nekonečnými rovinkami a zpětnými zatáčkami. Když k tomu ještě přidáte krkonošské počasí, máte o zábavu postaráno. Profil závodu připomíná spíš motokros než lauf. K70 je svou náročností určitě srovnatelná s Vasovým během. Oba závody koneckonců začínají do sjezdovky.
ilustrační foto, autor: Miloš Lubas - Stopa pro život
Letošní závod byl, jak jinak, než ohrožen. Ještě pět dní před startem by určitě nešla jet celá trať. Ještě že žijeme v době internetové a organizátoři mohou jen pár dní před závodem upřesnit, kudy se pojede i upravovat časový plán, pokud je to nutné. Nakonec ale pomohlo počasí a měnit se nemuselo vůbec nic. Z té zprávy jsem neskákal do stropu, ale na víkend nám organizátoři připravili plnohodnotných 70 km. Tygři pro tento závod již desítky let jezdí na chalupu na Šenlán (Krásnou pláň). Topí se v kamnech, elektřina je nejistá (o tom se přesvědčili i některé nové členky, když chtěly použít fén) a voda teče jen mezi chalupami. Ale je tam sauna a jezírko a krásný výhled, takže kvůli té romantice to nebudeme jen tak měnit. Na chalupu se jde kilometr pěšky do pořádného kopce. V pátek večer se tak slézáme v hospodě ve Strážném, kterou nám přejmenovali na „Restaurace“ a začínáme doplňovat iontové nápoje. Letos to šlo neobvykle hladce, pár piv nalačno nás dostává do vítězné nálady. Celkem nás jedou dvě mužské a jedná dámská hlídka, takže začíná obvyklé hecování. Štěstím je, že se cestou na chalupu hlubokým sněhem do prudkého kopce snadno vystřízliví. Na chalupu dorážíme po půlnoci. V pokojích je 5 stupňů, takže topíme v kamnech, ládujeme do sebe poslední dietní chyby a jdeme spát se slovy „noc před závodem přece nerozhoduje“.
ilustrační foto, autor: Miloš Lubas - Stopa pro život
Budíček v 6:00. Není nad to, vstávat o víkendu dříve než do práce. Všichni vyspaní do růžova, v noci jsme se neustále střídali v kadiboudě, takže o přespání nemůže být řeč. Z chalupy to máme na start cca 6 km - naštěstí z kopce. Po závodě už to bude horší. Výlet na start je tak pěkné sklouznutí za účelem odevzdání věcí do úschovy a načtením čipu. Zhruba 15 min po příjezdu do Špindlu totiž zahajují odpočítávání startu. Letos máme číslo 2, což je pro nás velká čest. Ještě minutu před startem poskytuje Sajdlík rozhovor pro ČT. Dovoluji si mu připomenout, že máme minutu do startu, ale zbytek týmu mě odhání. Je to pro ČT, tak přece startér počká. Startér ve skutečnosti nervózně volá: číslo dva na start! Číslo dva na start! Mezitím Sajdlík vypráví něco o tom, že jsme favorité a že pojedeme bomby, ale hlavně se těšíme na občerstvovačky a večer na pivo.
ilustrační foto, autor: Miloš Lubas - Stopa pro život
15 vteřin před startem konečně uklidňujeme organizátory a objevujeme se na startovní čáře. Výstřel a jedeme. Vyrážíme, jako by to měl být sprint, zařveme jako tygři a už ukrajujeme první metry úvodní sjezdovky. Na hraně je první Zbyňďa a já si už teď říkám, že toho piva špatné značky bylo včera zbytečně moc. Ale další čtyři hodiny bude dost času na vystřízlivění, takže se není čeho bát. S námi to slušně odpálili taky kluci z Habrdy a právě oni určují tempo na prvních pěti kilometrech. Švarcík si jede svoje tempo cca 100 metrů za námi a mate tím soupeře. To, že odpadne v téhle fázi závodu, totiž vůbec nic neznamená, on se do závodu dostává tak po prvních dvou hodinách. Těsně pod horní stanicí lanovky poznáváme budoucí vítěze. Taky na nás hrají, že jim jeden odpadnul, ale jejich tempo není nic, co bychom chtěli akceptovat. Na první občerstvovačku na Pláních přijíždíme spolu s Habrdama. Švarcík si nás v pohodě docvaknul a při občerstvení se dostáváme na průběžné druhé místo. Borce z Kasper Swix teamu vidíme ještě před prudkým sjezdem za Klínovkami, ale to už je opravdu naposled. Sjezd byl letos poměrně bezpečný, nebylo to tak zmrzlé jako obvykle.
ilustrační foto, autor: Miloš Lubas - Stopa pro život
Pak nastává romantika. Vodovody jedeme po nádherně upraveném povrchu, cesta je široká a mimo jednoho týmu před námi nikdo nejel. Jen vlnky. Navíc se dostáváme na mlhu, která byla ve Špindlu, a před námi se ukáže vrchol Černé hory s vysílačem. Je to ukrutně daleko. I tak si říkáme, že děláme nejhezčí sport na světě a jedeme pěkně kompaktní skupinku. I pod Lyžařskou boudou nám to docela odsejpá, prozření nastane až na občerstvovačce u Pražské boudy.
Dáváme si kelímky, pomeranče, sušenky a gely. Tak vybavené občerstvovačky nebývají ani na světových laufech. Je to velké plus, které pomůže závodníkům přežít tenhle náročný běh. V tom ale přijíždí borci z USK CS Plzeň. Sakra, jak nás mohli na tomhle úseku dojet, pomyslím si. Křiknu na kluky, že to, že mají něco zadarmo, neznamená, že tam strávíme dopoledne, a s gelem v puse opouštím občerstvovačku. Teď to začne být zajímavé. V 20 km okruhu kolem Černé hory se většinou láme chleba. Před námi nikdo, za námi Plzeňáci. Zůstáváme ale ve skupině až pod strašné stoupání k Pardubkám. To nám trochu pomáhá a nikdo nějak výrazně neodpadá. K Pardubickým boudám vede zhruba 3 km kopec. Je nechutně dlouhý a hlavně monotónní. Prostě nasadíte kejváka a minimálně 20 minut jen vyhlížíte konec. Ten ale nepřichází ani u Pardubek, protože odtud vede ten nejprudší kopec, sice je krátký, ale jestli chcete dostat křeč, tak tady je ten správný okamžik.
ilustrační foto, autor: Miloš Lubas - Stopa pro život
Ve stoupání jede Zbyňďa na čele, já zůstávám úplně vzadu a povzbuzuju Ádu, kterému kluci trochu poodjíždí. I když to dělám nerad, v půlce kopce se otočím a trochu usměju. Za námi není vidět žádný tým. Povzbuzuju tím Adama a ten se zase rozjíždí. Jsem rád, že je ten kopec za námi a taky, že se minimálně rok znova nemusím. Sjíždíme zase na Pražskou, těšíme se na gely. Tam potkáváme Tygřice, které jedou 50 km. Pěkné zpestření. Zjišťuju, že to ale na velké povídání nebude. Vypadají na tom pěkně, ale nestíhám je pořádně pochválit. Mezitím Adamovi trochu ujíždíme a Vodovody už nejsou stejná romantika, jako cestou tam. Tady mám krizi já a jsem rád, že Adam je pořád za námi. Přemlouvám kluky, že radši počkáme, a když se konečně chci opřít do hůlek, kurňa Adam je hned za námi. No jo, i v tom je krása týmového závodu. Kousám tabletu a jedu dál.
ilustrační foto, autor: Miloš Lubas - Stopa pro život
Kopec na Klínovky bude peklo. Srabi tam zouvají lyže, bohužel je máme i
v našem týmu. 
Ale závod se ještě jednou komplikuje. Habrdy! Jejich první
borec je v kopci hned za námi. Znejišťujeme, protože na velké závodění
už sílu opravdu nemáme. Naštěstí to byl „skoro“ poslední kopec.
Poslední občerstvovačkou už jen projíždíme, protože tam byl Zbyňda o
tolik dříve, že nám stačil nabrat zásoby do sjezdu. Sjezd z Plání je
ideální místo, kde nám můžou tuhnout nohy. Pozitivní ale je, že nám to
jede pořád stejně. Křeče chytám ve zpětné zatáčce nad Strážným.
Posledních 7 km do cíle ještě nebude tak snadných. Naštěstí jede stopa,
takže si dávám trochu nácviku soupaže a vjíždím pod poslední kopec i s
klukama. Je před námi poslední kilometr stoupání. Křikem se povzbuzujeme,
Zbyňda se otáčí a střídavě na nás křičí, že jsou tam Plzaňáci i
Habrdy. Ve skutečnosti už tam ale nikdo není, takže si můžeme užít
závěrečný sjezd.
ilustrační foto, autor: Miloš Lubas - Stopa pro život
Těch posledních pár kilometrů si člověk konečně uvědomí, jak
krásná je K70. V hlavě se mu odehrává celý závod a srdce se raduje, že
to byl zase krásný den. Průjezd cílem už je jen bonus. Bonus, který pro
nás letos skončil skvělým druhým místem. Respekt všem týmům, které
takový závod dokončí. My to musíme rychle zalít regeneračním mokem. S
úsměvem vítáme i naše holky, které jsou třetí. To bude oslava!
Vyhlášení hlídek je neskutečná paráda. Na bedně totiž nestojíte sami,
ale s kamarády, kteří to dokázali s vámi. Nehmotné ceny bereme do baťohu,
hmotné musíme okamžitě vypít. Zpět na chatu by to za střízliva nešlo.
Cestou nahoru se stavíme ještě na Hromovce. Kdo nevěří, najde tam náš
pohár, který jsme propili. Na Šenlán se vracíme už po tmě, ale holky
roztopily saunu, takže se jdeme rovnou vypotit. Hrajeme na kytaru, zpíváme,
někdo falešně, probíráme zážitky ze závodu a po tygřím se smějeme.
Byť je K70 velmi těžký závod, čiší z něj tradice. Čiší z něj i
úcta k těm, kteří to jezdili v deseti členech za hrozného počasí na
dřevěných lyžích. Čiší z něj i to, že se sem budeme muset příští
rok vrátit.
