Ale jak to tak bývá, tak jsme stejně přijeli na prezentaci pozdě. Zástup lidí čekající na registraci byl dlouhý, ale hlavní pořadatel Roman Štvrtecký sliboval, že se na všechny s odjezdem na start počká. Hromadný přesun byl uskutečněn autobusem, který byl narvaný k prasknutí a ještě se čekalo na pár opozdilců, včetně nás. Zdržovali jsme i Standu Řezáče, který byl vzorný a včas seděl na královském sedadle v první řadě. Psychicky to ale nevydržel a opustil své čestné místo, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, přestože bylo venku nesnesitelných 37°C. Rychle jsem se převlékla, popadla své náčiní a hnala se k autobusu, kde muži byli tak galantní a pouštěli dámy na sedadla. Po dosednutí jsem si moc jako dáma nepřipadala, protože ze mě začaly stékat proudy potu, i když uvnitř jela klimatizace na plné obrátky. Potěšil mě Venca Sedláček, který seděl za mnou a nesnáší teplo. Hlásil, že už vypil celou láhev, kterou si poveze jako občerstvení během závodu. Cesta na start se zdála velmi dlouhá.
Když jsme konečně zastavili, tak jsem zajásala, ale ostatní mě opět
usadili, že jsme teprve na 15. km, kde startuje krátká „dětská“ trať.
Zalitovala jsem, že nejsem mladší a přehodnotila závodní strategii tak,
že to pojedu s rozvahou a radši budu šetřit síly do cíle, než je
vyplýtvat na začátku. V 16:00 se odstartovalo a dopředu vyrazil Standa,
Venca, Aleš Razým, Jirka a další kluci. Začala jsem pochybovat, zda jsem to
s tou rozvážností nepřehnala, protože mě předjížděli i chlapi, které
v zimě s přehledem porážím. Dokonce i manažer našeho týmu, kterému
píši tréninkové plány. Trochu jsem pookřála, že asi ty plány jsou
solidní, ale pak jsem si uvědomila, že spíš já jedu pěknou tužku. Pak
jsem zhodnotila, že většina má rychlejší kolce než já a jela si dál to
své tempíčko v pětičlenné skupince a drze jsem se za kluky schovávala.
Ať se taky chlapi trochu snaží, ne? 
Vedro bylo k zalknutí, přestože jsme jeli po krásné stezce podél řeky. Pití mi ubývalo a hlava bolela jako střep. Musela jsem lehce povysunout helmu, aby mě víc foukal vzduch na čelo a naštěstí to pomohlo. Síly nakonec na závěrečný spurt nějaké zbyly. V cíli většina závoďáků brečela, jak mají sjetá nová kolečka a my se jim jen smáli. Kupují si rychlá kolečka, aby porazili kamaráda Pepu a další. Problém je, že tato kolečka mají měkkou hmotu a v teple a zatáčkách se jim guma utrhala tak, až byla milá kolečka na vyhození.
Občerstvili jsme se úžasným melounem a skočili zdarma do ještě úžasnějšího bazénu 50 metrů od cíle. Jen to zasyčelo a už jsme se mohli ládovat výborným gulášem a zapíjet ho pivem nebo točenou limonádou co hrdlo ráčí. Následovaly místní frgály – nejlepší koláče na světě. Večer potom čekal závodníky tatarák a druhý den výjezd na Poustevny. To už jsme ale nestihli, protože jsme chvátali domů zafandit cyklistům na Mistrovství světa na horských kolech.
Atmosféra ve Velkých Karlovicích byla jako vždy úžasná. Popovídali
jsme si zase se spoustou skvělých lidí, kteří mají rádi běžecké
lyžování a ohromnou radost mi udělala cena v podobě valašky – místní
sekyrky, na které bylo vyryté věnování. Děkujeme moc a těšíme se na
další ročník!
