Cestu jsme absolvovali s otevřenými okénky a do Orlického Záhoří dojeli lehce omámení, ale kupodivu živí. Výjezd na Šerlich z Orlického Záhoří je asi jedním z nejlehčích výjezdů celého seriálu, a protože tamní trať dobře známe, tak se nám oběma poměrně zadařilo. Opět vyhrál Standa Řezáč a v ženách nikdo jiný než Katka Smutná.
Druhý den, když jsme se vzbudili, tak bubnoval na chatu silný déšť a bylo nám jasné, že po dnešních 18 km přes Deštné na Šerlich se nebudeme muset ani sprchovat. Ráno, před odjezdem na start, jsem zjistila, že nemám hole na klasiku. Po včerejším závodě jsem si je úplně zapomněla naložit do auta Dana Máky, který nás po závodě svážel dolů. Modlila jsem se, aby u Dana byly a nemusela jsem jet s náhradními soupažovými o 4 cm delšími holemi. Naštěstí se ostatní starají víc než já a hole tam byly. Uf!
Na startu se nechtělo nikomu rozcvičovat a moknout dříve, než bylo nutné. Naštěstí první dvě třetiny závodu vedly do mírného kopce, kde měli závodníci dost času se rozdýchat. Serpentýny byly nekonečné a když jsme přijeli do Deštného, tak se spustil takový liják, že jsem i přes vypatlanost mozku ze závodu pochopila, proč se tato obec zrovna takto jmenuje. Od pořadatele Jardy Knápka jsme si sice na startu koupili blatníčky, ale po průjezdu Deštným už nebylo znát, kdo je měl a kdo ne. Na závěr nás čekaly asi 4 km výživného stoupání, z kterého jsem byla tak vyživená, že jsem nahoře neměla chuť k jídlu.
Po závodě jsme šli do místní krásné restaurace pod originálním
názvem – Kozí chlívek. Poobědvali jsme s naším novým týmovým kolegou
Petrem Novákem a dalšími kamarády. Úžasná odměna po kvalitním
tréninku. Ještě úžasnější však bylo, že asi po půl hodině jízdy
autem domů mi volal Petr, že jsem u něj v autě zapomněla soupažové hole.
Jirka byl z našeho nečekaného návratu určitě velmi nadšen, ale nedal to
na sobě moc znát. Už si za těch pár let asi zvykl. 
