Na španělském ostrově se totiž dají
poměrně jednoduše hltat kilometry na kolečkových lyžích a ještě
pořádně prohřát kosti a klouby před zimou. Místo toho se nám (šesti
lyžařům) v průběhu pobytu (25 – 30°C) povedlo chytit solidní rýmu a
vyfasovat pořádný knedlík v krku. I letos jsme vyrazili do strategicky
výhodného městečka Alcudia, která je výborným výchozím bodem jak pro
rovinaté, tak i kopcovité etapy. Ubytovali jsme se ve stejném
tříhvězdičkovém hotelovém resortu jako vloni. Hotel to vidělo z dálky,
protože jakmile spadnete pod čtyři hvězdičky, tak se můžete spolehnout,
že k moři to bude minimálně 1km (což vám po 4 hod. tréninku přijde jako
10 km) a budou zde bydlet zejména společensky aktivní hosté (průměrná
váha se pohybuje kolem 100 kg). Vloni jsme měli pokoj orientovaný směrem k
bazénu, kde se pravidelně okolo 1 hodiny ranní loučili alkoholem silně
opojení jedinci, a v 5 hodin nastoupila úklidová četa s hlasitými fukary,
kterými odklízeli odpadky poházené po líných hostech, pro které je koš
10 m od lehátka příliš vzdálený. Proto jsme letos na recepci požádali,
aby nám poskytli klidnější pokoj. Dostali jsme dva apartmány v 8. patře
orientované na druhou stranu od bazénu. Naproti nám však byla hlavní ulice
s restaurací a pódiem, kde každý den hrála živá hudba do půlnoci. Nákup
špuntů do uší se nevyhnul ani jednomu z nás, a i přesto jsem vedla
vnitřní boj, zda zavřít okno a utlumit hudbu ještě více, nebo se uvařit
horkem v nevětrané místnosti. 
Během 11ti denního pobytu jsme naplánovali dva
dny volna, které jsme spokojeně prováleli na pláži. Jako typičtí Češi
jsme se nebáli stravy all inclusive a vždy spořádali větší množství
jídla než naše obézní populace sousedů. První den odpoledne, ještě po
příletu, jsme se jeli krátce projet a na cestě zpět na nás něco
povykovali místní policisté. Mysleli jsme, že to je tím, že se už
začínalo smrákat a že jsme nebyli dobře viditelní. Druhý den nás ale
zastavili jejich kolegové a rukama a lámanou španělštino-angličtinou nám
vysvětlovali, že smíme jezdit pouze na stezkách pro cyklisty, takže 5 km
podél pobřeží tam a zase zpět. Zřejmě při velkém přílivu lyžařů
vydali nový zákon. Nejeli jsme ale na Mallorcu kvůli 5 km na pobřeží,
takže jsme začali porušovat pravidla a vyhýbali se hlavním silnicím jako
čert kříže, abychom nenarazili na další strážce zákona. Stejně jako
loni nám dělal průvodce Petr Novák, který procestoval za svůj život
Mallorcu více než leckterý místní obyvatel. Častokrát jsme se
prosmýkávali úzkými uličkami, které vypadaly všechny stejně. To byla pro
mě při mém geniálním orientačním smyslu velká motivace, abych klukům
stačila. Naštěstí jsem měla rychlejší kolečka než oni, takže nebylo
těžké je udržet po rovinách. V kopcích to bylo horší, tam na mě museli
občas čekat. 
Vrcholem našich tréninků měl být přejezd hor z přístavu Soller až do
našeho „tichého“ domova. Na druhou stranu ostrova nás odvezl Radim Duda,
trenér ženské reprezentace, která bydlela ve stejném hotelu. Když nás
vyklopil na místě a odjel, tak jsme zjistili, že jednou za rok se zde koná
závod aut do vrchu, a ten den nastal zrovna dnes. Všem se udělalo zle při
představě, že budeme 5 hodin čekat na horké pláži, až bude závod
ukončen. Hledali jsme náhradní možnosti. Do přístavu vede tunel, kterým
na kolečkových lyžích nesmíme. Další úniková varianta byla loď, kterou
bychom se přesunuli do jiného přístavu a jeli jiným výjezdem nahoru, ale
na to jsme neměli peníze. Nakonec nás zachránila GPSka, která nám
ukázala, že asi na šestý kilometr našeho touženého výjezdu se můžeme
dostat pěšky po turistické cestě. Měli jsme štěstí, protože právě v
tomto bodě už závod neprobíhal, takže jsme mohli nazout lyže a pokračovat
vesele upoceně dál. Přejezd přes hory opět nezklamal.
Nádhera. Jen ty sjezdy… Rychlejší výhodná kolečka jsem začínala proklínat. Brzdila jsem (jako) o život a několikrát musela zastavit, aby mě přestaly bolet stehna. Nadávala jsem jako špaček. V posledním nejtěžším sjezdu přes Lluc jsem si stopla kolemjedoucí auto. Nebylo to poprvé, tento sjezd je na pořadu dne velmi často a za poslední dva roky jsem na tomto místě stopovala už 6x. Turisté jsou velmi milí, zastaví skoro každý řidič… Pokud mám jen sportovní podprsenku, tak zastaví většinou muži, když si obléknu tričko, tak i starší manželé. Nikdy jsem na přání maminky nestopovala, ale kdyby viděla ten sjezd, tak by určitě změnila názor. Protože když potom jedu točivými serpentýnami s turisty v autě a vysvětluji jim, že na kolečkových lyžích nejsou brzdy a že támhleti kamarádi se nebojí a jedou dolů střemhlav, tak z nich vypadne jen: „Ómajngot!“.
Krásné soustředění uteklo jako voda a po deseti dnech přišel den odjezdu, tělo bolelo, obloha se zatáhla, přihnala se bouřka a byl největší čas zmizet. Na letišti jsme si místo tří hodin počkali čtyři, protože muselo přiletět náhradní letadlo. Poté nás čekaly solidní turbulence. Po příletu byl třešničkou na dortu nezničitelný tubus s holemi, který přivezli do letištní haly, a měl porušený vrchní uzávěr. Po jeho otevření vypadaly madla od holí jako zlámané sirky a kluci spočetli, že mají 22 holí zničených. Jelikož je letos Mezinárodní lyžařskou federací nařízeno zkracování klasických holí, tak už je kluci nemusí zkracovat.
Adios Mallorca, příští rok na viděnou!
