Začnu od začátku. Jeden sponzor nám chtěl pomoci tím, že mě a Jirkovi Ročárkovi zaplatí soustředění. Nechtěli jsme ho moc finančně ruinovat, ale věděli jsme, že na konci října bude Mallorca opět tou nejefektivnější destinací pro naše soustředění. Dali jsme si za cíl pořádně makat, aby nám pak v zimě sponzor neomlátil hůlku o záda.

K rezervaci zájezdu došlo až na poslední chvíli, den před odjezdem. Na potvoru přišel elektrikář a na půl dne nám vypnul proud, takže i internet a tiskárnu. Jeli jsme tedy ke kamarádce, kde jsme provedli rezervaci. Z cestovní kanceláře přišel email, který nás nasměroval přímo k platbě z Jirkova účtu. Po uhrazení jsem volala do cestovky a paní mi oznámila, že účet, na který jsme poslali 28000Kč, není jejich. Po horkém žhavení linek banky, nažhavil Jirka auto a vyrazil na pobočku. Za chvíli volala paní, že peníze přišly. Baba!!!

Vše jsme dokonale znali, letiště, město, hotel, silnice pro kolečkové lyže, takže nás nic nemohlo překvapit. Ale opak byl pravdou.

Ještě v den příletu na Mallorcu jsme vyrazili na kolečkové lyže. Když jsme se večer vrátili, tak na nás začaly vyskakovat na internetu zprávy, že kolečkové lyže jsou na Mallorce zakázány. Šest norských lyžařů dostalo pokutu 40 EUR/osobu. Den před naším příletem se totiž jeden norský lyžař srazil s vozidlem, a proto lyžování na Mallorce skončilo. Jenže my teprve začínali. Nebyli jsme v porušování pravidel sami, i poctiví seveřani museli trénovat. Ale nám, „vyčůraným“ Čechům, to nedělalo takové problémy. Zásadně jsme se vyhýbali městům, jezdili jen po venkovských silničkách a do hor stoupali pouze mezi 11:30 – 13. hodinou, kdy jsme doufali, že strážci zákona obědvají. A taky doufali, že si s sebou nevozí svačinu. Dvakrát jsme ale měli více štěstí než rozumu. Když jsme sjížděli z hor, tak asi 300 m před námi stála policie. Viděli jsme, jak osm lyžařů sundává lyže a jak jsou pod dozorem strážníků odváděni na policejní stanici. My jsme pohotově zapluli do první boční slepé ulice, která byla po ruce, a modlili se, aby nás nezahlédli. Podruhé jsme se šinuli vedlejšími uličkami pod kopec, když jsme za zatáčkou opět spatřili svítivé vestičky. Místo do hor jsme se pohotově otočili a jeli stejnou cestou domů. Děkujeme místní policii, že nosí viditelné reflexní vesty, protože nebýt jich, tak jsme v obou případech pokutu určitě vyfasovali.

Trénink na kolečkových lyžích nebyl posvěcen ani dalším českým lyžařům, našim známým, kteří přiletěli na týden a bydleli na druhé straně ostrova. Hned po prvním tréninku nám volali, že jeden z nich zlomil hrot a druhý hůlku. Neměli žádnou náhradu, ani hrot, ani hůl, takže jim silně teklo do bot a taky se mohli s lyžováním po zbytek pobytu rozloučit. Na horké Mallorce by asi náhradní lyžařský materiál jen tak nesehnali. Půjčili si auto a zajeli za námi na výlet. Vším potřebným jsme je vybavili a mohli pokračovat dál ve spanilé jízdě.

Nepříjemnosti se nám ale lepily na paty dál. Jednou ve dvě ráno jsme se vzbudili a slyšeli v pokoji nad sebou šílený rachot. Řvali tam na sebe hysterickou angličtinou dva muži a jedna žena, padaly věci na zem a asi i lidi. Po chvíli jsme z nadávek pochopili, že muž načapal svou ženu s cizím mužem. Byli jsme s Jirkou ve stresu a hledali telefonní číslo na recepci, nebo policii. Vypadalo to, že někdo někoho opravdu zabije. Když už druh tlačil svou družku na balkon a mačkal ji na zábradlí v 5. patře, tak jsem to psychicky nevydržela a zařvala na půlku města, že zavolám policii. Na všech balkonech v okolí stáli rekreanti a sledovali boj, někteří si to i natáčeli. Naštěstí se situace uklidnila, mohli jsme jít do postele a já ještě dvě hodiny koukala do stropu a čekala na nějakou červenou skvrnu, která bude prosakovat z pokoje nad námi. Aby toho nebylo málo, tak další noc nás v jednu ráno probudil alarm. Všichni obyvatelé domu se scházeli před budovou. Už jsem chtěla v kalhotkách a mikině taky vyrazit, ale Jirka mě zastavil, že je to určitě planý poplach. Za 20 minut přijel v naprostém klidu technik a alarm vypnul. Opět dvě hodiny marně čekám na spánek. Další večer se ten blbec opět rozhodl pustit alarm, naštěstí už v půl jedenácté, ale stejně už se nám poslední dvě noci spalo velmi špatně a těšili se na náš klidný domek na samotě v srdci Vysočiny.

Na Mallorce bylo krásně, ale cítili jsme, že tam už nejsme vítaní. Do Mnichova jsme přiletěli v devět večer a za hodinu se dostali k autu. Čekala jsem u zavazadel, když Jirka přiběhl, že auto nestartuje a že je vybitá baterie. Na parkovišti ani živáčka. Nakonec jsme ale jako Jeníček s Mařenkou spatřili světélko vycházející z karavanu, kde svorně večeřeli dva mužíci. Uměli pár slovíček anglicky, takže když jsme jim řekli: „Problem, car, no start“, tak se hned usmáli, vzali startovací kabely, své auto a šlo se na věc. Zjistili jsme, že jsou rumunské národnosti a že si vlastně budeme víc rozumět v rodných jazycích. Zachránili nás a nevzali si ani finanční úplatu. Je to krásný pocit, když ještě na světě najdete dobré lidi, kteří vám v nouzi nezištně pomohou. Pro příště ale víme, že bez lahve slivovice už nikam nejedeme.

Sbohem, nádherná Mallorco!