Závod na 50 km se uskutečnil v roce 1959 v Novém Městě na Moravě a jel se na dvou okruzích. Startovalo se u sokolovny a trať vedla přes Maršovice, Vlachovice, Rokytno, Medlov, Tři Studně, Dolní Bednářovec a přes Šibenici zpět do Nového Města. Jako člen Dukly Liberec, jsem se cítil dobře připraven, protože jsme se vrátili z měsíční přípravy ve Vysokých Tatrách. V den startu bylo chladno a foukal silný vítr, který hnal po přemrzlých pláních ostré sněhové krystalky, a běžecká stopa byla značně zavátá. Nepřízeň počasí některé, méně připravené borce, odradila a na start nenastoupili. Jiní již v průběhu prvního okruhu ze soutěže odstoupili. Já, lyžařský bažant se startovním číslem 5, jsem v dané situaci vyrazil jako první. Tehdy se mazalo vosky značky Bratlie a naštěstí jsem zvolil správnou mázu. Jelo se mi krásně a nepřízeň počasí znásobovala moje síly. Tušil jsem, že ostatní startující budou mít obtíže. Dorazil jsem do Vlachovic, kde měla být občerstvovací stanice. Před místní školou byl sice prostřený stůl, ale nikdo nikde. V tom se ze školy vyřítila horda dětí a pan řídící a utíkali mi naproti s hrnkem vroucího čaje. Pokus o napití ztroskotal na jeho vřelosti. Prchal jsem dál. Další běžce za mnou nebylo stále vidět. To mne povzbudilo. Vítr sílil a místy jsem musel i zastavit, abych odolal jeho náporu. Někdy jsem dokonce složitě hledal cestu, protože červené fáborky vyznačující závodní trať byly odváty a původní běžecká stopa zmizela. Pocit, který mne v tuto chvíli doprovázel, byl chlad v rozkroku. Všude, kde to jenom šlo, jsem si ve sjezdu na ona místa přikládal rukavici a na některých úsecích jsem dokonce jel kvůli tomu bez holí.
Při průjezdu Novým Městem do druhého kola jsem byl uchvácen, pořadateli zatlačen na připravovanou židli a přes ramena mi byla přiložena deka. Zároveň mi bylo vysvětleno, že je potřeba se důkladně občerstvit. Pokud si vzpomínám, tak to byl slepičí vývar, párek s chlebem a hořčicí a nějaké sladkosti. Byl jsem velmi netrpělivý, takže jsem vše nabízené zhltal a vydal se na další cestu. Připadal jsem si posilněný, a tak jsem za to silně bral. Ve Vlachovicích, kam jsem přijel opět jako první, jsem byl tentokrát důstojně občerstven čajem a sušenkami. Počasí se nezlepšovalo a za silného mrazu opět poletovaly ostré krystalky, které štípaly do odkrytých částí obličeje. V jednu chvíli jsem uslyšel křik. Ohlédl jsem se a na obzoru se objevily tři postavy, které se držely kolem pasu. Pochopil jsem, že ti dva (Honza B. a Zdeněk G.) podepírají toho uprostřed, a to byl Pepík P. Křičeli na mne přezdívkou: „Šíčo! Už tě chytnem!“, a trať si silně zkracovali. Naštěstí následoval sjezd a Pepík neustále svým ochráncům padal. Získával jsem náskok. Moje mysl byla plně soustředěna jednak na věž novoměstského kostela, především však na situaci v mém rozkroku. Když jsem se dopotácel do cíle, vnímal jsem potlesk diváků, ale podřepl jsem a snažil se řešit momentální stav svého citlivého orgánu. Zmíněná situace byla asi všem jasná, protože jsem viděl, že někteří z těch, kteří vzdali, jsou v ošetřování žákyň místní zdravotní školy. Žákyně se pokoušely „bijoux de famille“ řady běžců udržet při životě. Byl jsem ve svých letech opravdu venkovským bažantem. Přistoupila ke mně éterická bytost, a když jsem se bránil, prohlásila: „Heleď, my tady za to zodpovídáme!“, a dala se do díla. Neuvěřitelná situace. Pil jsem horký čaj a zároveň byl v péči té dobrodinky. V tom jsem spatřil, jak dvojice lyžařů vleče Pepíka do cíle. Vyhlášení výsledků a rozdílení cen muselo být v této situaci odloženo.
Když jsme se s Pepíkem dostali do domku, ve kterém jsme bydleli, koupel již byla připravena. Pepík byl za pomoci paní domu odstrojen a měl vlézt do napuštěné vany. Jakmile ale zvedl nohu, zařval a chytla ho křeč do celého těla. Protože byl velmi svalnatý, zůstal trčet nad vanou. Přiběhla dcera domácích a snažila se ho do koupele dostat. Její křik přivolal ostatní, kteří se pokoušeli pomoci. Za delší dobu přišli na to, že když ho vezmou za ruce a za nohy, tak se jim ho podaří do té vany pomalu zatlačit. Já jsem byl po celou tu dobu ve zvláštní situaci. Snažil jsem se rozvázat tkaničky u bot. Ty však byly stále ještě zmrzlé a obalené ledem. Zvolil jsem taktiku. Nemyslet na úkol, ale nenápadně se sehnout a pokusit se ošálit ty tělesné hlídače. Každý pokus byl doprovázen výstražným náběhem na křeče. Bylo jasné, že musím vymyslet něco nového a nedat mozku a tělu šanci reagovat. Broukal jsem si: „La, la, la,…“, a díky bohu se to podařilo, nečekaně jsem zatáhl za tkaničku, a ta povolila. Následně jsem se mohl vykoupat a zasednout k velmi pozdnímu odpolednímu obědu.
Doc. PhDr. Jaroslav POTMĚŠIL, CSc.
*10. 2. 1933 - †10. 12. 2010
Sportovní úspěchy: Běhu na lyžích se aktivně věnoval zejména při studiu v Praze. Úspěšně startoval na několika mistrovstvích Československa.
Životopis: Absolvent tehdy nově založeného ITVS (dnes UK FTVS) a École nationale de ski v Chamonix. Významně se podílel na vytváření teorie a didaktiky sportů v přírodě, především lyžování. Během normalizace v r. 1974 musel profesi opustit a byl převeden do Výzkumného ústavu tělovýchovného. Od roku 1978 byl ústředním trenérem lyžování ČSSR (účast na ZOH v Innsbrucku 1976, na ZOH v Lake Placid 1980, na ZOH v Sarajevu 1984, kde lyžaři získali čtyři medaile, a na MS v severském lyžování v Zakopaném, Oberstdorfu, Oslu, Lahti, Falunu). V roce 1989 se stal předsedou Svazu lyžařů a členem komise ve Fédération Internationale de Ski. V r. 1990 se vrátil na UK FTVS, kde díky svým bohatým znalostem a zkušenostem vyučoval a významně publikoval. V roce 1989, po vážné automobilové nehodě svého syna Jana, známého českého herce, který je od té doby odkázán na invalidní vozík, se začal intenzivně věnovat také problematice sportu osob se zdravotním postižením.
Získejte SNOW bony s veselou historkou!
Máte nějakou vtipnou povídku z lyžování a rádi byste se o ni podělili? Každý, kdo nám zašle nějaký vtipný zážitek, bude oceněn. Nejlepší historky budou vydány v 42. čísle Nordic magazínu. Zážitky posílejte do konce roku 2016 na redakční email nordic@snow.cz (do předmětu zprávy napište - Vtipná historka). Nejvtipnější zážitky budou oceněny 1000 SB a budou vytisknuty v 42. vydání NordicMagu. Ostatní zajímavé příběhy budou ohodnoceny 500 SB a zveřejněny na: http://bezky.net
