*Článek vyšel v časopise NORDIC 59 (leden-únor 2022/23).*

Ve většině sportovních odvětví je stav hracího či soutěžního povrchu jedním ze zásadních ohledů; nejinak v běžeckém lyžování, včetně jeho nezávodních, rekreačních úrovní. Z tohoto důvodu se skiareály anebo veřejné skimagistrály snaží svým návštěvníkům poskytovat dobře navržené a dokonale upravené tratě. Během posledního půlstoletí se úprava a údržba běžeckých tratí vyvinula z lopotného procesu vyžadujícího příslovečnou armádu lidských sil v efektivní metodu založenou na strojích, které pomocí pák a tlačítek ovládá jediný člověk.

Před rokem 1960 představovala příprava stop značné úsilí. Jediný tehdy známý způsob úpravy tratí spočíval v hromadném udusání trasy sněžnicemi a jejím následným projetím na lyžích. Příprava stop na velké akce nebo závody vyžadovala, aby posádky sníh po trase odhrnovaly, hrabaly, pěchovaly a pak aby v nich jezdci na lyžích vytýčili paralelní dráhy stop. To si žádalo spoustu času a úsilí; třeba pro každoroční tradiční padesátku v Holmenkollenu v Oslu, která se poprvé konala v roce 1888 a jezdila se na dva okruhy, to znamenalo tímto namáhavým způsobem upravit 25 km zasněžené trasy.

Před ZOH 1960 v kalifornském Squaw Valley začali dva mladí američtí trenéři klasického lyžování Al Merrill a Chummy Broomhall experimentovat s novou metodou úpravy sněhu. Oba měli zemědělskou minulost z východního pobřeží a yankeeský talent pro řešení problémů; znali rotační kypřiče s jemnými zuby, které se používaly k úpravě orné půdy, aby byla měkká a dobře zpracovatelná. Uvědomili si, že připojením rotačního kypřiče za sněžnou rolbu (jejíž první jednoduché verze byly už druhou dekádu na světě), lze téhož docílit i se sněhem. Jediný člověk obsluhující kypřič mohl takto upravit kilometry a kilometry hladkého sněhového koberce.

Přestože nasazení pásové rolby znamenalo na tehdejší poměry obrovský pokrok, stále bylo zapotřebí další lidské práce – lyžaři museli za rolbou vyrazit do upěchovaného sněhu vyjíždět vlastní stopy pro klasickou techniku (bruslící technika se do úpravy tratí začala projevovat až v závěru osmdesátých let, kdy z ní vznikl legitimní lyžařský styl). Zpět do olympijského Squaw Valley roku 1960 a vyjíždění stop za rolbou – tuto práci vykonávali předjezdci a pořadatelé závodů, mnozí z řad závodníků, kteří se těsně nedostali do amerického olympijského týmu.

[*https://live.staticflickr.com/65535/53779602662_17df67ac1d.jpg*]

*Start olympijských štafet ZOH 1960 ve Squaw Valley na do té doby nevídaně urolbovaném povrchu // Foto: Facebook*

Ale pomoc prošlapávačům stop už byla nedaleko. Přinesl ji švédský rodák Sven Johansson, který na hrách ve Squaw Valley závodil v běhu na lyžích za Spojené státy a poté se ujal funkce hlavního trenéra biatlonu v USA. Od roku 1961 se s týmem usadil na tréninkové základně ve Fort Richardson na Aljašce, kde pravidelně padalo množství hlubokého sněhu zasypávajícího lyžařské stopy. Částečně ze zoufalství tak Johansson vymyslel pozoruhodně snadné a účinné řešení pro úpravu tratí: dřevěnou bednu o rozměrech 70 x 90 cm s párem běžek na dně, které simulovaly lyže a vytláčely do sněhu stopu. Dřevěný box se zapřáhl za rolbu, přidala se jedna nebo dvě škvárové kostky jako zátěž a jeden z prvních mechanických stopovačů na světě – možná zcela první – se dal do práce. Američtí biatlonisté mohli i v aljašských závějích kvalitně trénovat.

Díky Johanssonově průlomu byly dny namáhavého a časově náročného odhazování sněhu, pěchování povrchu a vyšlapávání stop na ústupu – byť pomalém a zdlouhavém, než se novinka o několik let později v postupně stále vylepšovaných verzích začala lavinovitě šířit doslova celým běžkařským světem.

Paradoxně podobný scénář tomu aljašskému se v přibližně stejné době odehrával v jižním Vermontu na východním pobřeží USA. John Caldwell, bývalý olympijský lyžař a trenér na lyžařské akademii (později i národní trenér mj. Billa Kocha a v neposlední řadě dědeček soudobé americké reprezentantky Sophie Caldwellové) si tehdy zkraje šedesátých let najal šikovného místního truhláře, aby mu pomohl vyrobit podobný stopovací box na projíždění tratí, který pak vozil po soutěžích místní ligy. Na konci každého závodu se trenéři shromáždili kolem nového zařízení, vyptávali se, měřili a zakreslovali. Dřevěné stopovače se začaly objevovat i na dalších školách a univerzitách a na závodech po celých Spojených státech.

V té době se staly populárními sněžné skútry Ski-Doo a ukázalo se, že tyto stroje jsou pro tahání traťových stopovačů ideální. Typická sestava pro severské disciplíny v polovině 60. let 20. století se skládala ze skútru Ski-Doo, který táhl podomácku vyrobený stopovací box přivázaný prádelní šňůrou. Svou práci taková sestava odvedla, ale k tomu, co je běžkařským standardem dnes, mělo dřevěné zařízení ještě daleko.

Brzy se začalo experimentovat s vhodnějšími materiály. Podle Johna Caldwella se poměrně záhy nahradily dřevěné běžky na dně stopovacího boxu kovovými noži, které umožňovaly vykrajovat stopy i ve zmrzlém sněhu. Následně stopovač obdržel polykarbonátové dno, aby se snížilo tření. V další fázi zlepšování přišly na řadu boční podběhy, jež mohly zvednout rám v místech, kde se stopy nechtěly vyjíždět, nebo pro přejezdy silnic. Nakonec dřevěnou konstrukci nahradil kov.

Když se pak koncem šedesátých let staly dostupnými komerční verze těchto zařízení, celá běžecká scéna získala novou podobu a atmosféru. Nejen scéna závodní – americké lyžařské areály začaly nabízet široké, hladké tratě s dokonale rovnými stopami a jejich návštěvníci si tyto krásně upravené povrchy oblíbili.

[*https://live.staticflickr.com/65535/53652184614_37854ea530.jpg*]

*Jedna z již modernějších verzí stopovače tahaného za skútrem ze sedmdestách let v USA // Foto: Facebook*

Podle vzpomínek Johna Caldwella lze usuzovat, že ve Skandinávii a ve zbytku Evropy postupoval vývoj v úpravě běžeckých tratí značně pomaleji: na mistrovství světa v klasickém lyžování v Oslu v roce 1966 Norové stále ještě postaru odklízeli sníh, aby připravili běžkami prošlapávané stopy. John dále vzpomíná, že na olympijských hrách ve francouzském Grenoblu v roce 1968 – osm let poté, co byly na zimních hrách ve Squaw Valley použity účinnější metody přípravy tratí – se v Evropě poprvé lyžovalo za velkým sněžným strojem využívaným na úpravu tamních sjezdovek. Nakonec se však jednoduchý nápad dostal i na starý kontinent a na počátku sedmdesátých let se již technicky vychytané celokovové verze stopovačů tahané za skútry začaly rychle šířit areály běžeckých tratí. Téměř další dvě dekády zůstávaly dominantním způsobem úpravy stop, než v druhé polovině osmdesátých let spolu se zavedením volné techniky začaly na běžkařskou scénu nastupovat stále dokonalejší pásové rolby.

[*https://live.staticflickr.com/65535/53780834999_8c30b374a3_c.jpg*]

*V takovýchto podmínkách běžně trénovala světová špička ještě v sedmdesátých letech; na snímku polský šampion Jozef Luszczek, medailista z MS v Lahti 1978 // Foto: Facebook*

Dnes nám běžecké stopy i bruslicí manžestr – lhostejno zda na závodních či veřejných tratích – s největší pravděpodobností připravuje širokorozchodná rolba Pisten Bully (nebo podobná) s hydraulicky ovládanou sněhovou radlicí vpředu a víceúčelovým stopovačem vzadu. Taková souprava dokáže pokládat kilometr za kilometrem čerstvého manšestru, přičemž pro lyžaře klasiky v něm zanechává geometricky precizní zdvojené stopy.

Vybavte si dnešního rolbaře, který tento stroj řídí. Nahradí desítky pochodujících vojáků na sněžnicích tím, že jednoduše naskočí do kabiny, zapne si topení a stereo, stlačí spínač zapalování a 250koňový motor se rozburácí k životu. Dvakrát stiskne klakson, zařadí jedničku a vyjede do zimní tmy, aby zahájil svou hodinku či dvě noční úpravy.