.=
**Šedivá skluznice je projevem tzv. oxidace či jejího vysušení.** Není. Základem skluznice je polyethylen (PE), čili po našem umělá hmota. Zaregistrovali jste někdy osobně úkaz zoxidování či vysušení třeba u staré pet láhve nebo snad už dávno odložené dětské vaničky i se zapomenutou plastovou kačenkou? Jestli ne, tak jste na správné straně. Šedivka na skluznici je jen obrazem lenosti majitele, aby ji pořádně vyčistil od nečistot pochytaných ze sněhu a poté ji ještě pravidelně udržoval.

.=
**Na trénink nemusíme parafinovat lyže.** Koho by to také tak často bavilo, že? Jenže, pomalá a špinavá lyže má natolik jiné vlastnosti, že nám dokonale přenastaví lyžařskou techniku. S takovou, pokud jsme závodníci, to pak daleko nedotáhneme. V případě bruslení se na pomalých lyžích pěkně „usadíme“ na patách, o nízké frekvenci odrazu z důvodů brzké únavy ani nemluvě. No a v klasice je pro ty, kteří bojují s odrazem špinavá lyže přímo požehnáním. Prostě stoupá skoro stejně dobře jako ta kolečková. Trenéři mají v zásobě spoustu historek, kterak se žáčkům před vlastním závodem podivně ztratila schopnost odrazu z jejich konečně vyčištěné a naparafinované lyže („Pořád to smeká, trenére!“). To samé platí i o častém trénování na méně kvalitních tréninkových lyžích.

.=
**Zažehlení je jediná možnost, jak dostat tvrdý parafín do skluznice.** Tak to již nějakou dobu neplatí. Nejenom firmičky Yes či Master, ale i další zanícení nadšenci koumají možnosti rychlého a bezžehličkového parafinování, při kterém se neskutečně šetří nejen parafín (tedy i naše kapsa), ale i vlastní lyže, životní prostředí, nebo prostě jen čas. Ukazuje se, že struktuře PE skluznice více než časté působení extrémních teplot žehličky chutná správná volba a aplikace čisticích a konzervačních prostředků. Při vlastním nanášení parafínů pak hraje roli používání různě vymazlených ručních či rotačních kartáčů a korků nebo i volba teploty vzduchu v prostředí, kde se maže. Že by nás mágové z laboratoří renomovaných výrobců vosků roky, zdůrazňujících nutnost žehlit a zase žehlit, tak trochu tahali za nos? (Více se chystáme zpracovat v jednom z následujících článků, který se bude zabývat revolučními technologiemi parafinování.)

.=
**Lyžaři běžci v létě trénují především na kolečkových lyžích.** Paralela mezi lyžemi a kolečkovými lyžemi se přímo nabízí. Odpich, odraz, rovnováha, rychlost, vytrvalost, stoupání, sjezdy, odšlapy – vše ve stejném balení. Ale má to svá „ale“. Asfalt není sníh (neklouže, neboří se, nemění teploty, a tím i kvalitu skluzu) a kolečková lyže není skutečná lyže (je krátká, nepruží, leží vysoko, je vždy bezchybná při odrazu). I hole to mají na asfaltu trochu jinak (neboří se, okamžitě reagují na odpich, naopak občas smeknou v závěru odpichu). Kolečkové lyže z toho tak trochu vycházejí jako odlišný sport, což nakonec dokazuje i spousta letních lyžařských specialistů, pro nás „zimní“ experty neznámých. Ukazuje se, že i vlastní dlouhodobý pohyb na lyžích vyčerpává závodníka natolik, že si od nich musí na chvilku odskočit, aby se dal dohromady a byl na nich příště ještě silnější. Chytrý mimozávodní trénink lyžaře pak obsahuje i spoustu jiných činností než jen jízdu na kolečkových lyžích. Jsou to např. běhy, posilování, pádlování, cyklistika, turistika, sportovní hry, nebo třeba i jízda na koloběžce, či hraní si na skateboardu, surfu, vodních lyžích apod.

.=
**V zimě se neposiluje.** Klišé poměrně těžkého kalibru. A stále se drží v top 10. Opak je pravdou. Jestliže jsou aktivity, při kterých síla v průběhu závodní sezóny rapidně ubývá, pak jsou to právě vytrvalostní sporty tzv. cyklického charakteru (tj. střední a dlouhé běhy, cyklistika, běh na lyžích, plavání, horolezectví). Zjednodušeně řečeno, při vytrvalostním zatížení mizí svalová hmota, snižuje se maximální a tím i vytrvalostní síla, dochází ke snížení výkonnosti, snadněji nastupují zranění pohybového aparátu. Sílu v různých podobách je tedy nutné udržovat v průběhu celého závodního období. Víte, které je jediné místo na světě, kde lze potkat v jediný okamžik téměř všechny hvězdy světového běžeckého lyžování? Je to každé čtyři roky posilovna olympijské vesnice. Ale neprozrazovat novinářům!

.=
**Děti nesmí zvedat činky.** Dětská kostra je zranitelná, svaly nemají dostatečnou sílu, roste nebezpečí zranění, může docházet k růstovým a vývojovým poruchám, děvčatům začnou růst nadměrné svaly. Toliko teorie. Ale může to být jako s paní Colombovou, všichni o ní slyšeli, ale nikdo ji ještě neviděl. Ano, milí trenéři a tělocvikáři, doba pokročila, věda vstoupila i do sportu mládeže, posilovat s činkou se skutečně může (a mělo by!) již od žákovského věku. Jen se musí vědět, jak na to.

.=
**„Běž se vyklusat, ať vyplavíš laktát.“** Nevyplavíš. Laktát, neboli kyselinu mléčnou, maximálně 10 minut po skončení intenzivního výkonu nenajdeš ve svalech a ani v krvi. Například pocit nohou „jako z olova“ je, ať již první či další dny po náročném tréninku, výsledkem jiných procesů v našem těle. Známými zdroji svalové únavy jsou buď omezení nervových spojů mezi mozkem a svaly (může to jít „ztuha“), nebo přímo svalového původu. Tam je to více komplikované. Do hry vstupuje nerovnováha hladiny hormonů či minerálů v krvi a jejich vliv na kontrakci a následné uvolnění svalového vlákna. Důvodem únavy (a bolesti) mohou být i svalová mikro zranění, např. mikro trhliny (tzv. „svalová horečka“), nebo se uvažuje i o dočasných změnách ve struktuře svalové fascie a jejího spojení se svalem.

**Závěrem**

.=
Milí lyžníci, koučové, závodníci, rodiče, máte zkušenosti s dalšími méně či více veselými klišé, předsudky, či neúplnými znalostmi z našeho malého sportu? Sem s nimi, nadšeně a dle svého svědomí nejlépe zodpovíme. A třeba to budou jednou i zajímavá témata na další článečky.