.=
Trenér skokanů na lyžích, kromě jiného i epochální party Remsa boys, Zdeněk Remsa, není při povídání skromný na slovíčko a pamatováka má chválabohu, náležitého. Sedíme ve světnici jeho útulné studenecké roubenky a povídáme. A jakpak že to sudičky narafičily s těmi skijemi? Malému Zdeňkovi v zimě, kdy oslavil druhé narozeniny, tedy v sezóně 1930, půjčil děda v hornobranské „židovně“ – hájence pod sokolovnou, svoje služební, fořtovské lyže. Dvouletý capart na nich před stavením spíš legračně poťapával, jak by ne, byly to památné skije. Ještě z minulého století, z první várky, kterou po zásilce kristiánských mustrů na objednávku jeho Osvícenosti, hraběte Harracha, zhotovil kolář Soukup v dílně, vzdálené od hájenky, pár stovek kroků.

.=
Pár týdnů poté se Remsovi stěhují z Horní Branné do Studence na Špici, kde provozuje tatínek budoucího olympionika a trenéra oficínu. Od 6 let je Zdeněk členem Sokola Studenec; trápí lyže studeneckého výrobce Slávka Štefana, od vidíš do nevidíš. Na ski do a na ski ze školy. Cestou naproti Bosně stával malý můstek a pak ještě fůra sněháků na každé mezičce. „Blbli jsme na nich jako potrhlí, často jsem přijel na Špici zrychtovanej, že jsem si pomalu ani nemoh sundat boty a načmárat úkol!“ vzpomíná Zdeněk.

.=
Eldorádem školáčků ze Studence byla Dacanka. Místo pod lesem směrem ke Lhotě, kam na podzim sedláci naváželi kupy hnoje. Na nich, pokrytých sněhem, se v přiměřeném svahu skákalo božsky, s bravurou budoucích šampiónů, vynikalo trio Remsa, Mašek a Lánský. Odvážlivci se chlubivě spouštěli z můstku nad Karáskovou skálou. Připlížila se středoškolská studia – šup a maturita na textilce v Jilemnici. Skokanské můstky, a že jich okolo Studence bylo, znal nazpaměť a závodění o nedělích – pravidelný rituál od útlého věku žákovského, dorosteneckého, juniorského až do konce padesátých let. Oblíbený můstek v nedaleké Čisté u Horek, nebo novopacká čtyřicítka… Ráno vyrážel na běžkách, skokačky na provázku za sebou, u dědy v Pace na oběd a hajdy pro startovní číslo a do nájezdové stopy. Ke skákání se přimotaly úrazy, kvůli jejich následkům nebyl na vojně. Na přelomu juniorského věku si odskočil zazávodit na Zimní olympijské hry do Svatého Mořice, byl rok 1948, klasifikován na 20. místě. Skákal i na dvou mistrovstvích světa – ve Falunu /1954/ a Lahti /1958/. Od roku falunského šampionátu trénoval a závodil ve svetru s nášivkou ATK Praha pod Vaškem Mečířem.

.=
Zdeněk glosoval i kamaráda, Rakušana Sepa Bradla, prvního skokana planety, letícího na lyžích 100 metrů. Za války byl Bradl přinucen vstoupit do jednotky SS, jako elitní sportovec. Z tohoto důvodu nesměl startovat na poválečných ZOH – dostal nálepku nacisty. Přesto ho čeští diváci mohli ve čtyřiačtyřicátém obdivovat při skocích na Masarykově můstku u Dívčích lávek.

.=
Vraťme se do pražského klubu ATK; v padesátých letech, ještě před organizačním přerodem na ÚDA /Ústřední dům armády/, v něm trénovala světová elita atletů – Dana Zátopková, Emil Zátopek, Stanislav Jungwirth /světový rekordman na 1 500 m/, Jiří Skobla, tenistka Věra Pužejová – Suková… Mezi nimi ve skupině československé lyžařské špičky byl i Zdeněk Remsa. A bývalo pošťuchování, žertíků, legrácek – Takový Zátopek často doplňoval energii prostými, přirozenými zdroji – obyčejný chléb, pár doušků piva. A takové ty „specialisty“, špekulující nad nevhodnými potravinami, častovali kolegové stručným a jadrným odsudkem. Takový Jungwirth, když loupal buřty a se slupkami fik do koše, slýchával břitká moudra:“ Proč to nežereš, stejně to zas vyse…“A hned tu byl rým, který utkvěl v Remsově paměti pětašedesát roků. V sportovním závěru své aktivní dráhy skokana skákal v USA, na můstcích ve S. Valey. Z republiky odlétal se starými skokanskými botami, pohříchu už vlastně dosloužily vyšlapané, s vláčnou podešví, žádná jistota. Požadoval nové, nedostal je. Po doskoku nestihnul na dojezdu zatočit, náraz, pád, prasklé postranní vazy. Praha, Bulovka, doktor Mach, končetina v těžké sádře. Půl roku ji nosil. Po sejmutí noha jak hůlka; při ohlédnutí za šňůrou úrazů se letargicky rozhoduje praštit se závoděním ve skoku. Ve dvaatřiceti letech. Od špuntovských let, kdy hošani ze Studence předváděli rozličné „kohouty“, přes klasický styl s letovou fází, ve které se kroužilo pažemi nazad, až v závěru kariéry moderní styl s rukama za tělem.

[* https://live.staticflickr.com/65535/48132292851_9cb7039b4b.jpg *]

(FOTO: Remsa (vlevo) třetí na skokanských závodech v Harrachově za Norem a Finem)

.=
Zdeněk byl nátury přímé, leč přemýšlivé. V roli trenéra československého manšaftu v roce 1960 pruboval pouštět mezi skokany nový vítr, kupříkladu rodáka z Martinic, šestinásobného mistra republiky, Drahoše Jebavého. Trénování se zřekl po pár měsících; svazoví funkcionáři se zaklínali vševědoucími radami, aniž by je s trenérem diskutovali. Ten funkci položil a to byl moment, který probudil v Remsovi chuť a bez zachvění pronesl na lyžařském svazu prostinkou a památnou nabídku: “Půjdu do přípravy s reprezentanty náročnou cestou, dejte mi dva roky, nebudou-li výsledky, pošlete mě do p…“! Vycouvat zkraje ze spletitých a nejasných vztahů začínal s borci – Martiňákem, Nevludem, Solanským…“Uvědomil jsem si, že musíme do objemu, zvlášť tělesná příprava musí být enormní“!!

.=
Tréninkové prostředky při rozvoji síly byly fortelné, než se organizmus skokanů adaptoval, vláčeli se z tréninků coby zničení galejníci. Skoková cvičení byla setsakra výživná – opakované sady přeskoků vysokých překážek snožmo, na sobě 10 kg pískové zátěže, násobené skoky napříč přes travnatou plochu fotbalového stadionu v Lomnici – v každé ruce jednoruční činka. Zpět chůze a znova a znova. V posilovně dřepy, podřepy, výskoky, výrazy a na konci tréninkové jednotky až 20 tun zátěže v tréninku.

.=
A že trenér býval i dobrým sdruženářem, ordinoval svým „skákačům“ i výživné túry na bicyklech, výběhy do kopců a na běžkách i třicítka km nebyla ojedinělou tréninkovou potravou. Anžto se v těch šedesátých u nás skákalo už i na hmotě /Trutnov, Harrachov, Vratislavice, Rožnov…/ je logické, že tenhle prostředek musel simulovat podmínky skokanů v zemích, které disponovaly vysněženými můstky 6-7 měsíců v roce. Hodně míčových her znamenalo regenerační režim. To už v týmu byli mladíci, silní talenti, tvořilo se jádro božských Remsa boys – Matouš, Motejlek, Raška, Hubač, Divila, Doubek, Vašut… V Zakopaném, v dvaašedesátém, se zranili Motejlek a Matouš; a začínaly paradoxně nejlepší roky party trenéra Remsy. Svízele se čenžovaly s plynulým proudem lepších a lepších výsledků. Soupeři z ciziny a jejich vedoucí teď už rádi nahlíželi pod pokličku šéfkuchaře Remsy!

.=
Obrovská radost v trenérské duši Zdeňka vytryskla při světovém rekordu Dalibora Motejlka v únoru, pár dní po ZOH v Innsbrucku, kde byl Libor desátý, při letech v Obersdorfu – 142 m! Bouřlivá radost ze sklizně po 4 sezónách nezvykle tvrdé práce s partou skokanů, kteří plné decennium mydlili soupeře, bodovali na Turné čtyř můstků, sbírali top pozice na ZOH a MS. Posledního ledna se na ZOH v Seefeldu skákalo na středním můstku; 4. místo Josefa Matouše – paráda téměř blýskavá, když započítáme stav psychiky, kterou musely nahlodat tréninky těsně před a zkraje pobytu na ZOH. Datová řádka prasklých a zlomených skokaček byla nevídaná, začalo to 23. 1., pak 26., 27., 28., 29., každý den jedna prasklá lyže, 30. dokonce zlomené obě dvě, v samotném závodě o den později po 1. kole opět prasklá špice a ski se měnila. Medaile brali seveřané, ale jak by se měnilo pořadí čtvrtého Čechoslováka Matouše, kdyby v sedmi dnech před závodem a v něm samém, nemusel Remsův závoďák jen měnit, lepit a shánět „zdravou“ výzbroj, ví jen Pánbůh. Družstvo, ve kterém trenér a přesvědčení svěřenci vyznávali nade vše dvě přednosti – KONDICI a PARTU, museli /díky výkonnosti/ brávat ke startům v cizině alespoň 2 prázdné kufry navíc. Při návratech bývaly plné pohárů. Závodů v sezóně bývalo habaděj; Josef Matouš jich v olympijské sezóně stihnul rovnou třicítku. Zimní sport na planetě ovládli v druhé půlce šedesátých let Remsa boys. První zlato pro naši republiku přivezl z francouzské olympiady Jiří /Franta/ Raška. Přičaroval i stříbro a za dva roky na MS v Tatrách na velkém můstku ho zopakoval.

[* https://live.staticflickr.com/65535/48132322383_66d8f35a41.jpg *]

(FOTO: Zasmušilým pohledem prohlíží trenér Remsa zlomenou špičku Bubi Matouše, který byl po prvním kole olympijského závodu na ZOH v Insbrucku na senzačním druhém místě)

.=
V podmínkách, při jejichž popisu každý, jen trochu znalý fanoušek nevěřícně naslouchá…Muselo se švindlovat, kapesné většinou žádné, i od trenéra soupeřů si půjčili na nezbytné výdaje, spalo se u emigranta /jejda, to soudruhům tuze, tuze nevonělo/, medaile a výsledky to přesto vyžehlily. Trenér a borci zvládali všecičko, sic jim zlatá rybka ani vlásky děda Vševěda nesloužily; tým měl však náročného, racionálního a nesmlouvavého všeuměla na velitelském můstku. Když se makalo, tak tvrdě a všichni, když se povolil ventil a nad lecjakým prohřeškem morálním se přimhouřila očka, tak pohromadě a také aniž by vypustili plánovanou zátěž, drandilo se dál. Ale… samotaření a sklenka individuálně, natož opakovaně, to bylo zapovězeno a netrpělo se. Nejlepší československý sdruženář, těžící z vynikajících výkonů ve skokanské části kombinace, býval laxní v běžecké složce přípravy a navíc někdy to samé platilo v závodě. Zkrátka vytrvalost mu nechutnala. Na Hollmenkolenu vedl po skoku, v běžecké stopě se při závodě zastavil a jedl sníh, vůbec mu to nevadilo, dá se říct, bylo mu to jedno. Škoda skokanského talentu; Remsa ho přijal mezi specialisty skokany s perspektivou progresu ve skoku. Pivečko mu však šmakovalo výsostně, nedbal udivených otázek, proč je před závodem schopen ztrestat pár půllitrů, odpovídal bez nadsázky:…“přece nebudu před závodem měnit životosprávu „ Poté, byv přistižen trenérem po dopoledním tréninku v hotelu Lomnice, jak lemtá zlatý mok, a důrazně upozorněn, že je to první a poslední výstraha, nedbal. Hřích opakoval, z družstva byl vyloučen a jeho talent vyšuměl.

.=
Při rozhovoru jsme s panem Remsou probírali přednosti několika lídrů jeho party. Vysocký Ruda Doubek byl ocejchován jako v tréninku nejzarputilejší, Jirka Raška v každém tréninku velepoctivě udělal úplně všecko, co trenér nalajnoval, mladý Roman Koudelka občas dorostenecký trénink švencnul; jeho pokles z bývalé top desítky SP k horším výsledkům vidí Zdeněk Remsa ve skokanově hlavě, u matadora Matouše vyzdvihnul dispoziční dynamickou výbušnost, u Hubače eleganci v letové fázi, Motejlek měl nadání pro vše, co souviselo se sportem, stejnou hromadu talentu pobral i Láďa Divila z Vítkovic…

.=
Remsa boys – odcházeli starší, přicházeli mladíci /Kodejška, Metelka…/ a studenecký bard dostal v sedmdesátém roce po MS v Tatrách nabídku trénovat skokany Jugoslávie. S ohlédnutím, možná už tehdy lehce nostalgickým, za úžasnou epochou budování jednoho z nejlepších skokanských světových manšaftů, PAN trenér kývnul. Tři roky pracoval na jihu, prosazoval své tréninkové metody a prostředky, připravoval sportovce, pomáhal s výběrem talentů. Načež z ČSSR přišla smutná zpráva, zemřel ústřední svazový trenér, Bohouš Tvrzník. Remsa byl požádán, aby na podkladě dlouholetých zkušeností závodnických, trenérských – tu i cizozemských, nastoupil na místo ústředního trenéra lyžařského svazu ÚV ČSTV. Funkci přijal a až do roku 1980 ji ke spokojenosti nadřízených vykonával. Úspěchy skokanů pokračovaly, přidali se i běžci.

[* https://live.staticflickr.com/65535/48132384522_ccf3dac30a.jpg *]

(Logo: Odznaky Remsa boys, kterých byla vyražena zhruba padesátka, patří tedy mezi světové rarity)

.=
Následovalo další angažmá v Jugoslavii a nakonec ve Slovinsku, vyšperkované supervýsledky Peterky, Ulagy, Tepeše… 12 semestrů přednášek na katedře TV univerzity v Lublani – to byl další Remsův zářez. V pětadevadesátém se vrátil, ale „bacha na Švéda“; ve věku, kdy už se většina jeho vrstevníků sedává na zápraží baráčků v bačkorách a báňá cigárko, se trenér trenérů pouští do roboty s elévy skokanského řemesla. Nedaleko od milovaného Studence, v Lomnici n/Popelkou. Měl tam deset sezón na krku až 36 žáčků a předžáčků z podkrkonošského okolí. Nejenom z něho, jen se tak mimoděk zasnil, nasměroval pohled do jižního okna světnice a polohlasně pronesl – kam se poděl Holík, táta ho přivezl až z Mělníka pod Tábor ke mně, a že to byl boreček, toužící vyučit se skokanskému umu.

.=
Čtyřiasedmdesát roků pohádky Remsovy v bílé stopě. První ťápoty na ski 1930, první závody 1934, ZOH, MS, aktivní závodění do roku 1960, poté čtyřiačtyřicet zim v rouše trenérském. Nedávní a nynější šéfové skokanského sportu by se opájeli rozkoší z pozic, které členové Remsovy party mezi roky 1960 – 1970 drželi, najmě v prestižním Turné 4 můstků; v deseti ročnících byli 20 x /slovy dvacetkrát/ v první desítce celkové klasifikace turné. Jmenovitě Raška, Matouš, Motejlek, Hubač, Rydval, Höhnl, Divila. Generální dominancí si v poolympijské zimě 1969 zasloužili ovace přihlížejícího, ba přicmrdávajícího světa skokanů na lyžích naši: 2. Raška, 3. Hubač, 5. Rydval, 7. Höhnl, 10. Divila. Ne, skokanská planeta se nedivila, byly to zlaté tóny pohádky party sportovců, připravené výjimečným trenérem Zdeňkem Remsou. Šest závodníků v první desítce komplexního pořadí v historii turné předtím, ani potom, už žádný stát neměl. A nejenom za tu radost pro příznivce, pýchu pro mecenáše, naplnění aspirací členů týmu, ale za celý naleštěný čas senzačních vystoupení skokanů Z. Remsy patří jeho osobě věčný dík, uznání, potlesk ve stoje.

.=
Sám trenér, v jakémsi telemarku svého života, v závěru předlouhé rozpravy, uvolněně a potěšeně podotkl: „Z toho životního fofru jsem si teprve, když jsem trénoval v Lomnici /1995 – 2004/potěr, třikrát týdně uvědomil, že prožívám radost z práce, kterou tady dělám.

Zdroj: Nordic magazín