Vše, nač jste se báli zeptat Katky Razýmové (… takže to musely udělat Bezky.net…)
**Sezóna 2018/19 (na rozdíl od úplně mizerné sezóny následující) byla nadprůměrná tím, že v ČR byl sníh od listopadu do dubna. Jaká část Vašeho tréninku probíhá (pokud to tedy sněhové podmínky dovolují) v Česku? A kde?**
Když to vezmu trošku obšírněji, tak z běžného kalendářního roku mám tréninky plánované vyjma dubna celý rok, tzn. 11 měsíců. Z těchto 11 měsíců můžu, myslím, říct, že se v ČR připravuji tak 8,5 měsíce odhadem. Tak 6 týdnů obvykle strávím na nějakých soustředěních v zahraničí (obvykle s vyšší nadmořskou výškou, případně na prvním sněhu ve Skandinávii) a odhadem dalších 6 týdnů čistého času pak různými závody (závodní dny, cesty, dny v dané destinaci před závodem,…). Pocházím z Postřekova na Domažlicku, v současné době žiji, dá se říci, v Plzni. Obě místa mají společné jedno, a to, že je tady málokdy dostatek sněhu na lyžování. V Postřekově to oproti Plzni bylo ještě o chlup snazší díky našim „horám“ v okolí Čerchova a a Capartic. Tam se dalo lyžovat aspoň pár týdnů každou zimu. V Plzni jsem za 10 let zažila sníh na „aspoň nějaké“ (rozuměj polní/rybniční) lyžování asi 2x. My jsme na to ale zvyklí a myslím, že si s tím umíme skvěle poradit. Často jezdíme na kolečkových lyžích, běháme, atd. Na to jsou v okolí Plzně mimořádně dobré podmínky. Kousek to máme i na Boží Dar, kam často jezdíme na soustředění ať už v létě nebo v zimě. Kolečková dráha na německé straně (Fichtelberg) poskytujeme skvělé podmínky jak v létě, tak v zimě. A díky kamarádům z božídarských apartmánů FOX si na „Božáku“ připadám opravdu jako doma.
[* https://live.staticflickr.com/65535/50750641217_38a34a8f84.jpg *]
*Výhled na Čerchov z trati závodu Krňoul, autor Míra Benda pro Sněhaře Domažlice*
**Domažlické Sněhaře, kteří upravují tratě právě na Čerchově a v Caparticích (mmch., obojí jsou to krásná jména evokující ve mně svět starých pohádek), jsem objevil už dříve a jsem rád, že jejich úsilí podporuje právě Vy. Nicméně když bydlíte v Plzni, sebelepší sněhařská úprava pro čerchmanty z Čerchova a pro caparty z Capartic Vás už asi často nezláká, protože na Božák to z Plzně máte stejně blízko jako Pražáci na Bedřichov, že?**
Ba naopak. Domažlicko mne zláká pokaždé, když tam zrovna napadne alespoň trošku sněhu a tratě jsou sjízdné. Je to domov a s těmi místy se mi pojí spousta vzpomínek. Jen tady mám také možnost ve stopě potkat spoustu kamarádů, známých, vyrazit na lyže třeba s tátou. Navíc, díky práci domažlických Snehařů a částečně i přeshraniční spolupráci s Německem je tam úprava stop na stále vyšší úrovni. Máme novou rolbu. Když je sníh, nedám na naše „hory“ dopustit.
Co se Božího Daru týče, tak běžně v sezóně tam jedeme s oddílem třeba 2x na týden na soustředění přes léto. A pak v zimě třeba na týden, když je prostor a potřeba mezi závody potrénovat.
**Můžete nám přiblížit, jak vypadají Vaše cesty za sněhem? Jezdíváte někdy z Plzně i sama**
To jsou tedy cesty, kdy nás z Plzně vyrazí skupina cca 12 lidí několika dodávkami či osobáky. Každý jezdí dle možností, naštěstí mám čím se na trénink dopravovat.
**Pochopil jsem, že na Božák jezdíte zřejmě nikoli na otočku na den, ale na nějaký delší čas, takže předpokládám, že nestačí si vzít jen dva-tři páry lyží.**
Jednodenním výletům za lyžováním se obecně snažím vyhýbat, protože za celý rok se nacestuju až až. Většinou na ně v závodní sezoně není ani prostor. A doby, kdy by stačilo sbalit si 2 páry lyží a vyrazit už jsou dávno pryč, obvykle je toho mnohonásobně víc. A když se to znásobí 12, už je to slušné množství věcí.
Když už jste zmínila, že jezdíte hromadně, jaký podíl na Vašem celém ročním tréninku vlastně tvoří trénink s repre, trénink s oddílovými kolegy a individuální?
S reprezentací absolvuji asi 4-5 soustředění od jara do zimy. Letos to bylo první „seznamovací“ v Peci pod Sněžkou v období květen/červen, pak jedno vysokohorské v červenci (Livigno), lyžařský tunel v Oberhofu (srpen/září), vysokohorské s lyžováním (říjen), první sníh (Skandinávie). Obvyklá délka těchto soustředění je tak 10 dní odhadem. Zbytek roku (po odečtení doby strávené na závodech) se připravuju individuálně v Plzni s naší tréninkovou skupinou pod vedením mého manžela Vládi Razýma mladšího.
**Ta tréninková skupina Vašeho manžela je nějaká kombinace lyžařů z reprezentace a z oddílu?**
Tréninková skupina mého manžela je víceméně tvořená lidmi mimo reprezentaci. V letošní sezóně nám do party přibyla Adéla Nováková, členka RD juniorek. Kluci, dorostenci, jsou spíše aspiranti na takové pozice. Vedou si velmi dobře a myslím, že se v brzké době do reprezentace podívají.
[* https://live.staticflickr.com/65535/50749795578_832808837b.jpg *]
*Rozcestí pod Čerchovem, cesta Signálka, autor Pavel Tilkovský, Sněhaři Domažlice*
**Máte vlastně, jakožto reprezentantka, stále i nějaké oddílové povinnosti, např. nutnost startovat v nějakém závodě za svůj oddíl? A když už jsem u toho, stává se, že např. oddíl má dohodu s jiným výrobcem lyží, bot, hůlek atd. než má reprezentace, takže si musíte sakramentsky hlídat, v čem zrovna jedete, abyste neporušila nějaké interní předpisy nastavené kvůli propagaci sponzorů?**
Oddílové povinnosti žádné nemáme, stejně jako nemá oddíl dohodu s jinými výrobci lyží, holí, atd. To si každý závodník řeší sám. Celý oddíl Sport Club Plzeň funguje na velice rodinné a přátelské atmosféře, takže si tady neděláme navzájem ze života peklo a naše „výjezdy“ za závody jsou vlastně takové dovolené. Jsme spolu rádi, máme srandu, a když je to podpořené dobrými výsledky, tak je to luxusní bonus.
**Katko, mockrát děkuji za rozhovor a přeji, ať to i nadále není peklo, je sranda a ať těch luxusních bonusů – dobrých výsledků je čím dál víc!**
*Poznámka autora: Tento krátký rozhovor je jen návnada na jiný, mnohem delší článek, který o Katce připravila Adéla Boudíková. Můj krátký rozhovor Adélčinu článku předcházel, takže není úplně nejčerstvější, už jsem také musel jednu drobnost opravovat. Ale jisté je, že to hlavní, tedy že Katka je naše běžkařská jednička a že Sněhaři Domažlice vytváří úžasné stopy, se nezměnilo. Každopádně nemohu nedoporučit, ať si rozhodně přečtete ten „hlavní“ článek v právě vydaném NORDICu č. 56*