**Škola Bezva běžky CZ** kromě kurzů běhu na lyžích, kolečkových lyžích a skialpech a dalších služeb (výživový poradce, tréninkové plány, fyzioterapeut, atd.) nabízí skupinové i firemní kurzy na míru nazvané **Biatlon na vlastní kůži** s (podle mne zcela unikátní) možností vyzkoušet si **profesionální biatlonovou malorážku Anschütz** na skutečné biatlonové střelnici. Podotýkám, že tento typ zbraní normálně (tedy mimo kurz) spadá pod povinnost být držitelem zbrojního průkazu a že na běžné střelnici vám sice půjčí leccos, ale tuto zbraň jsem nikde nezaznamenal. Jde o zbraň výrobce, jež se ve SP v biatlonu po vyřazení Rusů s jejich zbraněmi Izmaš, stal naprosto dominantním. Tyto zbraně s **minimální hmotností 3,5 kg** (dle pravidel IBU), s dlouhou hlavní (tzv. *long rifle*, ráže .22) jsou pro náboje **průměru 5,6 mm** o hmotnosti 2,6 g, které vystřelují s úsťovou energií okolo 150 Joulů při rychlosti okolo **1220 km/h**. Zbraně mají zakázánu jakoukoli optiku, jediným mířidlem je tzv. **dioptr**, což je pouhý, zpravidla kruhový zaměřovač, jehož přesnou polohu vůči hlavni lze korigovat velmi jemnými kroky, tzv. *cvaky*. Smyslem je reagovat na podmínky na střelnici (zejména vítr) tak, aby střelec mířil vždy na střed terče (tedy nemířil kvůli podmínkám uměle jinam), což lze (ideálně již při nástřelu) vyrovnat *cvakáním* v horizontálním ale i vertikálním směru. Hezké video na téma cvakání je třeba zde.

Diváci biatlonových závodů důvěrně znají neodmyslitelný zvuk cinknutí náboje o plechový terč, ale je to pravděpodobně jediný efekt, který si v souvislosti s nábojem vystřeleným touto zbraní dokáže laik vybavit. I ten si dokáže představit, že terčové zařízení má nějakou pravidly danou citlivost, aby terč nesklopilo něco jiného než vystřelený náboj, takže vystřelený náboj musí mít nemalou energii. Přesto pro někoho bude překvapivá informace, že i sportovní malorážkou vystřelený náboj má **dostřel okolo 1,5 km** a ještě okolo vzdálenosti 1 km energii umožňující (v případě neopatrnosti) vážné zranění či (v případě souhry okolností) i usmrcení zasaženého. O průraznosti náboje svědčí tento článek, jehož hlavní hrdinka, neopatrná biatlonistka, nábojem zapomenutým ve zbrani omylem uvnitř budovy prostřelila dvě sádrokartonové stěny a chodbu a jen šťastnou náhodou nedošlo k žádné větší újmě.

.<>
[* https://live.staticflickr.com/65535/52660024413_9c70342cce.jpg *]

*Biatlonová malorážka Anschütz školy Bezva běžky CZ (foto: archiv Bezva běžky CZ)*

IBU proto stanovuje poměrně přísná pravidla, kdy kromě těch celkem předvídatelných (zbraň nesmí být polo- natož plně automatická, nesmí mít při běhu zasunutý náboj v komoře zbraně nebo nabitý zásobník, atd.) se myslí i na detaily, které leckoho překvapí, například na skladování, resp. transport zbraní (v uzamčeném skladu, resp. v ochranných kufrech či futrálech).

Majitel Školy Bezva Běžky s. r. o., trenér a instruktor **Petr Hradecký** je, stejně jako další instruktoři jeho týmu, nejen biatlonista a držitel zbrojního průkazu, ale i dobrý psycholog. Po celý kurz jsou samozřejmě vyžadována všechna bezpečnostní opatření, ale tým dokázal své know-how předat tak, že se žádný ze žáků necítil nesvůj nebo vyděšený z potenciálního nebezpečí manipulace se zbraní (alespoň v naší skupině jsem nic takového nezaznamenal). Po úvodním zácviku vám přijde manipulace se zbraní zcela přirozená a není to dáno jen její uživatelskou přívětivostí, která je skutečně vysoká. Nejsem expertem na zbraně (naopak se v této věci považuji spíše za laika až nešiku), ale tato malorážka má velmi snadné ovládání a leckoho překvapí **malý odpor na spoušti** (dle pravidel IBU je minimem 0,5 kg). I to (a navíc **žádný zpětný ráz**) vedou k tomu, že za netrefy si skutečně může pouze a jen střelec sám, protože obvinit nelze ani stavbu a velikost pažby. Profesionálové mají samozřejmě každý svou vlastní zbraň s pažbou vyrobenou na míru, ale i laici na kurzu Bezva běžek CZ mají výběr z různých velikostí pažeb (náš kurz měl k dispozici pět pušek a pět instruktorů), takže je velmi pravděpodobné, že najdete pažbu dle své fyziognomie.

.<>
[* https://live.staticflickr.com/65535/52659545916_32236f068a.jpg *]

*Kurz na biatlonové střelnici v areálu Hraběnka v Jilemnici (foto: archiv Bezva běžky CZ)*

Kurz je koncipovaný naprosto logicky krok po kroku, po úvodním teoretickém zaškolení se provádí nástřel vleže („ležka“) na papírový terč pro kontrolu rozptylu střelby (každý má 5 nábojů, papírový terč kontrolu umožní lépe, protože na plechových terčích už rozptyl poznáte jen dalekohledem – musíte průběžně sledovat, kde v okamžiku střelby přibyl nový vryp). Poté následuje další ležka zatím bez běžek (tedy bez fyzické námahy, která přesnost střelby výrazně ovlivňuje), ale už na skutečné terčové zařízení, v Jilemnici je jím klasický finský **Kurvinen** s mechanickými sklopkami. *Případné zájemce odkazuji na tento článek o terčových zařízeních; jinak ve stručnosti platí, že terčových zařízení je více typů, společné mají samozřejmě to, že při střelbě ve stoje („stojce“) má zařízení odkryty velké terče **průměru 115 mm** (což signalizováno bočním oranžovým ukazatelem), zatímco na ležku je před terče přesunuta redukční maska, která z nich dělá **průměr jen 45 mm**.*

Pro lepší adaptaci žáků se na kurzu začíná střelbou vleže (která poskytuje lepší oporu zbraně a tím i přesnost) a zatím na větší terče pro stojku. Následuje ležka na tentýž (tedy stále ten větší) terč, ale střílená po zátěži (běhu na lyžích), následuje okleštěná forma štafetového závodu čtveřic s jednou položkou (opět ležka na větší terče). Teprve v této fázi, kdy každý má zbraň zažitu natolik, že běžně trefuje 4 až 5 terčů a je na vrcholu euforie, přichází srážka s neúprosnou biatlonovou realitou: přechází se ke stojce a následně zpět k ležce, ale už se správnou velikostí terčů, tedy konečně se při ležce střílí na ležkové terče. I přes postupné zdokonalování a za ideálních podmínek (bezvětří, -1 °C, bez fyzické zátěže, bez spěchu, atd.) byly mým maximem na jedné položce dva trefené terče na stojce i ležce, což byl zhruba nějaký běžný průměr napříč celou sestavou kurzu.

.<>
[* https://live.staticflickr.com/65535/52656242809_db97f1a17f.jpg *]

*Petr Hradecký – bývalý biatlonový reprezentant a juniorský medailista MS, nyní biatlonový instruktor a trenér*

Teprve v tuto chvíli si každý uvědomí, jak těžké je v reálném závodě sundat ideálně všechny terče, navíc při fyzické i psychické zátěži, leckdy za proměnlivého větru, nebo v okamžicích kdy se klepete zimou, nemáte cit na spoušti, rosí se vám dioptr nebo vám na záda fyzicky dýchá protivník či virtuálně nespokojený trenér či sponzor. Dodatečně se v duchu omluvíte Gábině Soukalové za její tehdejší tradiční zmatkování, protože když se soustředíte na naprosto každý detail (vyčištění zbraně, dobití zásobníků, rezervní náboje, upínací řemen, čip, atd.), navíc se pokoušíte o koncentraci (nebo naopak o odstřižení se od přílišného tlaku), což je nutné pro co nejlepší výkon, opravdu se nedivím, že jí pro boj s celkem občas utekly jednotlivosti typu že vzala hůlky někoho jiného, fakt to (po mém soudu) vem čert, hlavně, že někoho nezastřelila…

Pokud se chcete co nejvíce přiblížit tomu, co jste dosud na biatlonu obdivovali jen jako diváci, jděte na kurz **Biatlon na vlastní kůži školy Bezva běžky CZ**, nic lepšího tady pro neregistrované zájemce o biatlon není a Jilemnice (právě za podpory **Klubu biatlonu Jilemnice** jsou kurzy pořádány) je dobře dostupná i veřejnou dopravou, biatlonová střelnice v areálu Hraběnka je asi kilometr od autobusového nádraží. Pro ty, co kurzy nestihnou v zimě, nebo nepovažují za nutné si dopřát autentický zážitek klepání se zimou na sněhu, je zde i letní forma kurzů.

Tímto článkem bych chtěl Bezva běžkám CZ nejen poděkoval za tu možnost se kurzu zúčastnit , ale i vyseknout poklonu, že dokázali takto zaměřený a až takto náročný kurz zrealizovat. Pokud jsem k jimi šířeným informacím přispěl nějakým svým vkladem k tomu, že se i další fandové biatlonu budou moci nadšeně srazit s jeho realitou a splnit si tak svůj sen, tak článek splnil svůj účel.

Poznámky
=======
Zde je náš kalendář, kam Bezva běžky CZ vkládají termíny svých kurzů. Jde o otevřené rozhraní, takže k dispozici i jiným.

O terčových zařízeních v biatlonu jste se mohli dočíst buď v čísle Magazínu NORDIC nebo
zde.

Odtud máte možnost pochopit, jaká data a odkud vidíte v reálném čase při přenosu z biatlonu a jaká jsou k dispozici offline.

Petr Hradecký není žádné biatlonové béčko, naopak, je držitelem českého rekordu – v roce 2006 získal na MS juniorů zlato (za sprint) a dva bronzy (za stíhačku a vytrvalostní závod). Petr na kurzech půjčuje do štafetového závodu startovní čísla různých závodníků (např. Michala Krčmáře) z různých štací MS, SP a IBU cupu a dokonce posloužil jednou perličkou, která asi příliš nepotěší ty horší ze střelců, ale spolehlivě pobaví všechny: kdysi byl prý svědkem toho, jak legendární Ole Einar Björndalen v tréninku na stojce občas netrefil nějaký terč, což bylo při jeho kvalitách trochu zvláštní. Jenže pak si Petr všiml, že Ole Einar střílel stojku schválně na malé ležkové terče (tedy místo na průměr 115 mm určený stojce střílel na malý průměr 45 mm pro ležku). Asi dobrej oddíl…

Pokud vás zajímá, jak se vlastně rodí biatlonista (biatlonisti do 15 let střílí ze sportovní vzduchovky), tak čtěte tento článek mého redakčního kolegy.

Já pro zájemce zkusil vytvořit jakési zběžné porovnání biatlonové malorážky s levnou lámací vzduchovkou a airsoftovou snajperskou puškou (ve druhém a třetím případě jde o běžné zbraně našich dětí i nás rodičů). Zbraní je mnoho druhů, u nichž se podle použitého systému mění úsťové energie i úsťové rychlosti, vzduchovky navíc používají munici různé velikosti. Tabulka tedy ukazuje jen velmi zběžné porovnání několika typických zbraní jen pro zběžnou ilustraci snad prospěšnou pro naprosté laiky, mezi které se řadím i já. Vaše případné komentáře se pokusím zapracovat do případné revize článku.