Předminulý víkend jsem vedl kurz skupiny lyžařských začátečníků zahrnující všechny věkové katergorie od školačky až po důchodkyni (v Kanadě je běžné začínat na běžkách v každém věku) a zaznamenal zajímavou skutečnost.
Ti z nich, kteří stáli na běžkách poprvé a jejich motorická (pohybová) úroveň byla z nějakého důvodu na nižší úrovni, měli výrazné problémy s pochopením a následným prováděním klíčového prvku lyžování, tedy **skluzu**.

Souvislost obyčejného klouzání a lyžařského skluzu spočívá v tom, že v jednoduchém pohybovém řetězci následují po sobě postupně fáze zrychlení pomocí rozběhnutí, či rozjetí se, dále fáze odrazu z boty, či lyže a konečně fáze nastavení (a zastavení) jedné či obou nohou do stabilního skluzového postavení. Zastavením pohybu nohou a následně zpevněním celého těla pokračuje zrychlením získaná **hybnost těla** vpřed ve stabilním postavení a díky **dvouoporovému** (obě nohy na zemi) nebo **jednooporovému** (skluz na jedné lyži) **postavení** je více či méně stabilní. Vtip je v tom, že při zastavení pohybu těla a jeho zpevnění před vlastním skluzem musí být **těžiště těla** v ideláním postavení, aby nás buď nohy „nepředjely“ a my nespadli na naše pozadí a nebo naopak abychom se „nezasekli“ a následně nepřepadli vpřed.

Zákony mechaniky platí i u běžců
================================
Rovnováha je z fyzikálního hlediska vlastnost jakéhokoliv objektu udržovat stabilitu. Dynamická rovnováha je ve svém provádění pak oproti té statické komplikovanější, protože jde o udržování trvalé stability nerovnoměrným pohybem pohybujícího se tělesa, v našem případě lyžaře běžce. Splnit podmínky rovnovážného postavení pak pro každého běžce znamená v každém okamžiku kontrolovat těžiště svého těla.

Platí: **vertikální změna těžiště** (snížení-zvýšení) ovlivňuje vlastní stabilitu, tedy čím je nižší postavení běžce, tím je stabilnější (snižování má ovšem své limity). A **horizontální změna těžiště** buď v předozadní ose pohybu (pří větším náklonu vpřed náseduje zrychlení a naopak), nebo v pravolevé ose pohybu (při náklonu stranou následuje zatáčení, odšlap, ..nebo pád). Je-li vychýlení těžiště běžcova těla kombinované, tedy vpřed i do strany, pak je to jasná zpráva, že jde (v tom lepším případě 🙂 ) o bruslení.

Tedy zednodušeně řečeno, tělo musí při udržování dynamické rovnováhy předbíhat svým těžištěm více či méně lyžařovu oporu, tedy chodidlo. To vyžaduje správný náklon vpřed (střídavý běh) nebo do stran (změny směru) nebo oboje (bruslení).

Lyžaři běžci to mají nejtěžší
=============================
Všechno se dá natrénovat. Je ovšem lehčí zvládnout pohyby v relativně stálém a neměnném prostředí, kterými může být jízda na silničním kole, na kolečkových lyžích, atletický běh na suchu, jízda na bruslích na hladkém ledu apod. Sníh, jeho struktura a tím i skluznost se ovšem často, někdy v závislosti na místě, mění. Stejně tak i profily běžeckých tratí jsou rozdílné a povětrnostní podmínky také hrají svou roli. My jako lyžaři tak v podstatě dynamickou rovnovávu v průběhu lyžování stále přizpůsobujeme novým podmínkách a šance tak zopakovat nějakou situaci víckrát je minimální.

Z předchozího tedy vyplývá, že jízda na běžkách vyžaduje velkou pohybovou přizpůsobivost, pohotovost, soustředěnost, schopnost neustále korigovat pohyby, ale v neposlední řadě i vysokou trénovanost, protože možnost odpočinku je výrazně omezena.

Kvůli vysoké obtížnosti probíhá nácvik techniky a tím i rozvoje dynamické rovnováhy postupně. Úplní začátečníci, jak klasici tak i bruslaři, se seznamují se záludnostmi dynamické rovnováhy nejprve jízdou z velice mírných, dobře upravených svahů. Pak teprve následuje nácvik na rovinách s větším zapojením odrazové síly, v mírných stoupáních, na nerovném podkladu, v hlubším až hlubokém sněhu a nakonec v déletrvajících vyjížďkách, kdy se vše propojuje a nacvičuje v reálném terénu a při narůstající únavě.

Na co si dát pozor
==================
Těžiště těla je ve vzpřímené poloze situováno v oblasti našeho pupíku. Jeho pozice je proměnlivá, při lyžování se vzhledem k pohybu končetin i přirozenému ohnutí těla vpřed může těžiště posouvat virtuálně až před tělo (viz obrázky ve fotogalerii). Při jizdě tak musí být dostatečně vpředu pánev (nad nebo před oporou), nikoliv pouze trup. Častou chybou je pouhý předklon trupu, kdy pánev (a zadek) zůstávají tzv. vzadu.

Čím se pohybujeme rychleji, tím více musí být těžiště vpředu. Proto je důležité pro pokročilé lyžaře i závodníky trénovat i ve vyšších rychlostech (intervalový trénink) i na různých profilech tratí, stejně tak i v rozdílných sněhových i povětrnostních podmínkách. Stejně tak ovlivní postavení těžiště kvalita skluzu lyží. Na pomalém sněhu budete udržovat těžiště blíže nad středem skluzné nohy, na rychlém zledovatělém sněhu nopak více vpředu. Podobně má vliv na lyžařskou techniku a tedy i délku a rychlost skluzu kvalita mazání. Budete-li trénovat často na pomalých, ledabyle nebo kompletně nenamazaných lyžích, na rychlých závodních lyžích pak budete často překvapeni změnou skluznosti a můžete mít problémy se správným nastavením těla právě kvůli nečekané změně dynamické rovnováhy.

Nácvik techniky, tedy i rovnováhy, by neměl chybět v žádném tréninkovém plánu ať již trenéra mládeže či hobíka najiždějícího objem na lyžařské maratóny. Rozvoj dynamické rovnováhy i pohybové koordinace vyžaduje letitou trpělivost, pravidelnou nebo alespoň příležitostnou odbornou instrutáž a zpětnou vazbu (video), stejně jako nepřetržitou soustředěnost lyžaře třeba i při několikahodinovém tréninku či závodě.

Dvě rady na závěr:
==================
1. Nikdy nelyžujte se sluchátky v uších, hudba rozptyluje pozornost.
2. A za druhé, učte se lyžovat i pomalu! Jedině při pomalé jízdě musíte strávit delší dobu ve skluzu na jedné lyži a to je ta nejlepší cesta ke zvládnutí dynamické rovnováhy v jakýchkoliv proměnlivých podmínkách.