*Článek vyšel v časopise NORDIC 62 (březen 2024).*

Proč lyžujete? Běh na lyžích rozhodně není nic snadného: každoročně zkraje sezóny musíte pilovat techniku, nabírat přiměřenou kondici je rok od roku náročnější, udržovat svou výbavu moderní rok od roku dražší, mazací alchymii ani nezmiňuju. Přesto býváme odhodláni celou zimu trávit na sněhu, kdykoli to jde.

Každého „proč“ je výsostně individuální, každý však nějaké má: zvednout si tepovou frekvenci, pocítit pálení ve svalech (a plicích), odlyžovat celou vyjížďku bez pádu, souvisle vyjet nahoru na ten krutý kopec (a nezrakvit se ve sjezdu), dávat s grácií oboustranné bruslení jako váš hrdina ze Světového poháru, nasát ten euforický pocit z klouzání po sněhu. Pokaždé, když si nasadíme lyže, máme nějaké cíle, velké či malé. Vzhledem k blahodárné povaze běžeckého lyžování k nim pravděpodobně přispěje naše síla, rovnováha a aerobní zdatnost. Ty lze zlepšit cíleným tréninkem.

**Cílený trénink**

Jako sportovci dostáváme to, za co si svým tréninkem zaplatíme. Dnes už je napříč sporty všeobecně doporučována co nejlepší míra všestrannosti v přípravě, nikoli jen sveřepé bušení do té své disciplíny. Doktoři a fyzioterapeuti pak vídají spoustu sportovních pacientů, jejichž zranění vznikla kvůli tomu, že mají velký motor s mizerným odpružením; postavili si přepychový dům na nekvalitních základech.

Běh na lyžích je skvělý pro budování velkých svalů – primárních hybatelů těla – ale pokud netrénujeme menší stabilizační svaly, často zůstávají pozadu. Co hůř, my lidé jsme stavěni s anatomickou redundancí, což znamená, že pokud je jeden sval, tepna nebo nerv zraněný nebo nezvládá svůj úkol, máme jiné, které jejich pracovní funkci mohou převzít. Problém je, že kompenzační plán B nebývá tak účinný, což vede ke zvýšené zátěži organismu, náchylnosti ke zranění a snížení výkonnosti. S přibývajícím věkem se naše tělo méně stará o udržení svalové hmoty – je tedy rozumné provádět určité penzum silového tréninku, nejlíp v kombinaci se stabilitou, rovnováhou a pohybovou koordinací.

Každý trénink nebo cvičení by mělo mít nějaký cíl. Ten může být velmi různorodý, od proběhnutí se po práci, kdy se chcete nadýchat čerstvého vzduchu a vyčistit si hlavu, abyste byli doma trpělivější a vnímavější, až po intervaly na kolečkových lyžích, kde se snažíte zaměřit spíše na techniku než na maximální rychlost. Tyto dva příklady se liší režimem a intenzitou, ale oba mají svůj účel. Pokud je běh po práci veden ve vysoké intenzitě (třeba kvůli nečekanému stresu z honičky se psem), nedosáhnete cíle, kterým je zklidnění mysli. Pokud se intervaly na kolcích stanou příliš soutěživými nebo pokud je intenzita příliš vysoká na to, abyste se soustředili na techniku, možná stále získáte určité fyziologické výhody z tvrdého úsilí, ale nedosáhli jste účelu udržení techniky, zatímco jste hluboko v zóně bolesti.

I když vyrazíte na běh, jízdu nebo lyžování bez jiného záměru, než je čistá radost z pohybu, stále je dobré vědomě brát v potaz, jakým způsobem děláte to, co děláte, abyste se vyhnuli přetrénování nebo přílišnému tlačení na pilu bez odpovídajícího základu.

**Plánování**

Pro nesoutěžícího sportovce možná největší z výzev. Pokud by každý váš trénink byl náročný, hrozí, že poletíte jak Ikaros příliš blízko slunci. Předpokládejme, že chcete mít dostatečný osobní život, trávit čas i něčím dalším než sportovním tréninkem, nepřemýšlet nad ním ve dne v noci. Většina konvenčně strukturovaných tréninkových programů pro běh na lyžích by zahrnovala jisté penzum silových tréninků s tréninky s nižší intenzitou, přičemž těžké tréninky by pravděpodobně byly pevně definované intervaly nebo práce v tempu. Pokud jste závodní lyžař s cílem optimalizovat svou rychlost, jsou tyto programy přesně tím, co by vám sportovní metodologie prostřednictvím vašeho trenéra radila.

Pokud však z jakýchkoli příčin nezávodíte nebo se nechcete nechat omezovat formálním tréninkovým plánem, mohlo by vás začít zajímat, kam do takovéhoto mixu zapadne vaše skupinová vyjížďka, veřejný běh, rodinná túra nebo cokoli dalšího civilně sportovního, co běžní smrtelníci dělávají. Obecný rámec přípravy nesoutěžního běžkaře se v zásadě neliší: pár tréninků v posilovně, pár náročných běžeckých tréninků a převládající zbytek v nižší intenzitě. Těžké dny by měly nastávat nejvýš párkrát týdně (a ideálně ne v po sobě jdoucích dnech), jinak hrozí, že se bezdůvodně přepálíte.

**Procesní cíle**

Pro závodní lyžaře je trénink cesta a závodění cíl. Pro nesoutěžní lyžaře je téměř vše o cestě. Řečeno slovy (velmi zjednodušené) sportovní psychologie, cíl je výsledek a cesta je proces. Když to vyjádříme jako cíle nebo to, čeho chcete dosáhnout, výsledný cíl by byl konkrétní výsledek: umístění v cíli, osobní rekord a podobně.

Naproti tomu procesní cíle jsou dílky skládačky výsledků nebo toho, co je třeba k dosažení požadovaných výsledků: kvalitní trénink, regenerace, vhodná výživa, dostatečný spánek. Koncept procesních cílů není v kruzích sportovní psychologie ničím novým; obecně jsou považovány za přínosnější pro zvýšení výkonnosti a vlastní účinnosti než ostatní typy cílů, zlepšují sportovcovo rozhodování, zvyšují motivační záměry a pozitivně korelují se sportovním výkonem.

Sám pocházím se světa soutěžního orientačního běhu – v němž bývá odjakživa nejryzejším typem procesního cíle i těch největších es být spokojený se svým výkonem, bez ohledu na to, jak se umístím. Když se ptali Jessie Digginsové před loňskou holmenkollenskou padesátkou – první v historii ženského SP – na její procesní cíle, označila tři věci, které chtěla v tom náročném jarním dni zvládnout: sníst svou oblíbenou snídani před závodem, být důkladná a stručná při rozhodování o výběru lyží a být mimořádně trpělivá v občerstvovacích zónách na trati, aby si zajistila, že přijímá dostatek kalorií.

Jessie věděla, že jakmile zazní výstřel, bude během závodu spousta věcí, které nemůže ovlivnit, a tak se rozhodla soustředit na věci, které ovlivnit může. To je základ toho, proč jsou procesní cíle považovány za efektivnější než cíle výsledkové. (Jessie mimochodem své určené procesní cíle dodržela, lyže měla fantastické a dojela v cílovém finiši třetí, půlvteřinu za vítězkou.)

U nesoutěžního lyžaře je role procesních cílů základním stavebním kamenem jeho sportování. Posuzování sebe sama podle toho, jak děláte to, co děláte, více než podle konečného výsledku nejspíš přinese větší radost z prožitku, pokud nic dalšího. Ano, cesta umí být dost dobře důležitější než cíl.

*Článek vznikl v odborném partnerství s FasterSkier*