Předmluva
==========

Nechci na tomto místě nabádat k nepravostem a tvrdit, že maraton je hračka, která určitě nemá při nesprávném použití vedlejší (škodlivé) následky. O vlivu na organismus bylo předloženo několik zajímavých studií, jednu z nich možná znáte, protože ji zveřejnila instituce, jíž proslavil právě maratonec – prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc, přednosta Kardiocentra IKEM. Prof. Pirk dle serveru Bezecketabulky.cz zaběhl nejméně 7 maratonů (zmíněný server sbírá výsledky od nejčastějších pořadatelů oficiálně pořádaných závodů délky 10 km a vyšší, takže samozřejmě nemůže vědět úplně o všem). Každopádně, přestože prof. Pirk absolvoval nejméně 7 maratonů (všechny s velkou rezervou pod 4 hodiny), „jeho“ IKEM publikoval tuto studii:

Tedy krátce řečeno docela varovnou zprávu o vážných následcích maratonu na organismus. Studii prezentovala celá řada médií a byla natolik viditelná, že velmi pravděpodobně neminula ani vás. Jak to tak v mediálním prostoru bývá, nebývá rozdělení mediální pozornosti vůbec symetrické, takže oponentní hlasy v mnoha případech zanikají. Já bych zmínil např. tento. Našel jsem ho v podstatě náhodou, ale považuji ho za docela slušně formulující i mé námitky (i když na rozdíl od autorů původní studie i oponentů jsou mé námitky námitkami laika).

Oponentní materiál vytvořila MUDr. Hana Štefaničová. Její námitky považuji za vysoce relevantní, protože je jak lékařkou s praxí na kardiologii (vč. IKEM), tak aktivní běžkyní na dlouhých tratích včetně maratonských. Nemá cenu na tomto místě rozebírat její výstup detailněji, považuji za užitečnější si ho přečíst, ale MUDr. Štefaničová samozřejmě mj. nabádá k nepodcenění trénovanosti a přípravy, což jsou faktory, které mohou mít zásadní vliv na stav organismu po závodě.
Pro mne zajímavou perličkou je, že MUDr. Štefaničová je stejně mladá jako já (ročník 1976) a při svém prvním maratonu (vycházím opět z Běžeckých tabulek) měla téměř na chlup stejný čas (4:24:53) jako při svém prvním maratonu já (4:25:43). Bohužel, ona se díky svému tréninkovému i závodnímu úsilí (běžela dosud nejméně 11 maratonů) dostala na časy o více než hodinu lepší (osobák má zřejmě 3:16:11, což je velmi skvělý čas), já (který jsem zvládl maratony jen čtyři) na svých hanebných časech okolo 4:30:00 ustrnul. Dílem proto, že sice občas někam běhám, ale běh není moje sportovní priorita – obecně nejsem nijak zdatným běžcem-, dílem proto, že jsem studii IKEM nechtěl podcenit. A právě proto jsem absolvoval vyšetření srdce a rozmluvu s lékaři.

Rozmluva
==========

O názor na studii IKEMu jsem požádal nezávisle na sobě dva lékaře z Oddělení preventivní kardiologie IKEM (oba znali můj zdravotní stav a mé běžecké možnosti, oba nejméně jeden maraton zaběhli) a výsledkem bylo, že jeden z nich mi maraton jednoznačně nedoporučil – doporučil mi skončit na laťce půlmaratonu, jehož následky pro organismus jsou prý nepoměrně méně nebezpečné. Druhý mne naopak ubezpečil, že vzhledem k mému stavu a mým předpokládaným časům (okolo 4:30) nejde o nijak zásadně zvýšené riziko. Chápu to tak, že při takto pomalém běhu nepředpokládal, že se některé hodnoty dostanou do „červených čísel“. Jak to tak bývá, člověk má tendenci si z informací vyzobávat to, co se mu hodí do krámu, a já funguji úplně stejně. Informace obou doktorů spolu s mou nižší mírou motivace zrychlovat svůj běh (věřte mi, že to sakra bolí…) způsobily, že jsem sám sobě slíbil jakýsi kompromis: maraton absolvuji jen jednou za dva roky (ale zato pravidelně, v sudé roky), trénovat na něj samozřejmě budu (běhám pravidelně), ale nebudu se pokoušet vylepšovat čas, se kterým jsem když ne spokojen, tak zkrátka nějak smířen. Jsem smířen, že hobíky vzývaný čas pod 4 h pro mne zůstane navždy nedostupnou laťkou. Nevadí, neběhám pro výsledky, běhám pro radost, euforii, čas v přírodě a pocit, že jsem překonal vlastní lenost a dokázal opět přeprat svou hlavu, která se už při myšlence byť jen na slovo „maraton“ staví na zadní (teď, když to čtu, přemýšlím, jak se hlava může postavit na zadní…, no nic, už to tam nechám).

Domluva
==========

Takže, jak vidíte, nikdo z oslovených ani citovaných lékařů neříká, že maraton je brnkačka, kterou dáte na požádání na první dobrou. Pravděpodobně ne. Jeden velmi úsměvný test na toto téma přímo na sobě samém (a zároveň na někom jiném) spáchal youtuber Jan „Magician“ Mejdr, nyní obránce druholigového FK Hradec Králové, se svým tehdejším spoluhráčem z Baníku Sokolov Davidem „Štíbro“ Štípkem. Jak to dopadlo, zjistíte zde
(pokud by link už nefungoval, stačí zadat do vyhledávání slova „magician maraton“)
Podotýkám, že oba testovači sice neměli zkušenost s maratonem ani s tréninkem na něj, ale byli trénovaní druholigoví fotbalisté, takže určitě žádný hobícký podprůměr.
Rozhodně i pro absolvování maratonu pomalu (bez ambic na čas pod 4 h) je naprosto nutné znát svůj zdravotní stav, neběžet po (nebo nedejbůh dokonce během) nemoci, mít natrénováno (ano, míra i potřeba trénovanosti je subjektivní), během závodu doplňovat tekutiny a jídlo a nebát se v případě vážných obtíží vzdát. I já jsem typ, který se obecně nerad vzdává, ale vzpomínám si na jedny Běchovice, ze kterých si pamatuji jen to, že jsem chtěl překonat osobák a letět jako harpuna, pak si ještě pamatuji metu 5.km a nějaký hlas, který jakoby z nějaké velké jeskynní dálky dutě říkal (s prominutím) *„vyser se na to, vzdej to“*. Pak mám okno jak po pádu Windows a vzpomínám si už jen na krásné oči krásné záchranářky v daleko méně krásné sanitce, která mne odvezla po kolapsu způsobeném hypoglykemií. I tohle se může stát a já to tu říkám proto, že se mi to kdysi v začátcích mého běhání stalo. Tehdy jsem sice až dodatečně, ale moc ocenil, že ten běh byl regulérními Běchovicemi v plné palbě, tedy se zdravotníky, diváky i dalšími běžci po celé délce trati, takže v každém okamžiku byl schopný někdo pomoci. Podle mne i toto hledisko je dobré brát v úvahu, zejména poté, co v roce 2015 bývalý fotbalový brankář Pavel Srniček zemřel při tréninkovém běhu pravděpodobně úplně zbytečně, protože nebyl nikdo, kdo by mu pomohl při jinak nefatálním kolapsu. Bylo mu 47 let a byl trénovaný, v té době působil jako trenér brankářů a ti fyzičku mít musí.

Mluva a sebemluva
==========

Když to všechno shrneme: musíme respektovat aktuální vládní nařízení kvůli covidu-19 (v době mé „akce“ platil zákaz pořádání amatérských sportovních akcí, venku byla povinnost nosit roušku s výjimkou sportování, nutný odstup od dalších lidí min. 2 m) a zároveň si kvůli vlastní bezpečnosti najít místo, kde nebudeme úplně sami. Potřebujeme si zajistit občerstvení po trati, které ale nechceme celou dobu nést s sebou (každé deko navíc při dlouhém běhu překáží až bolí). Bylo by minimálně slušné obaly od onoho občerstvení vyhodit, ideálně třídit. Musíme si nějak změřit vzdálenost. Potřebujeme najít trať, kde nebude příliš mnoho velkých převýšení (pokud tedy není pravý opak vysloveně naším cílem). A díky znalosti vlastní hlavy mohu zodpovědně doporučit stanovení trasy tak, aby se s ní hlava neprala už od prvního kilometru. Takže trať, kde se hlavě bude chtít běžet a ne tahat za záchrannou brzdu. Tedy místo libé na pohled. V mém případě navíc trať, která se běží jen jednou (okruhy nemám rád), takže buď nějaký lauf z bodu A do bodu B, případně jeden okruh (tedy nikoli stejnou cestu tam a zpět) z bodu A zpět do bodu A.
Vzhledem k pandemické situaci a snaze obejít se bez hromadné dopravy vítězí koncept okruhu. Po zralé úvaze a hrátkami s mapou je zvolena pražská trať Michle-Folimanka-Výtoň-Smíchov-Hlubočepy-Malá Chuchle-Zbraslav-Vrané nad Vltavou-Zbraslav-Modřany-Braník-Krč-Kunratický les-Michle, většinově vedoucí po obou vltavských březích (cyklostezkách A1 a A2).

[* https://live.staticflickr.com/65535/50637796981_c29d0dc741.jpg *]


*Jedno z lákadel trati – lávka zavěšená pod Radotínským mostem. Foto: Jakub Turek, Horydoly.cz*

Po ještě zralejší úvaze je trať otočena. Na konci běhu, pokud tedy konec nenastane dříve, se hlavě daleko lépe poběží po rovině než v kopcích Kunratického lesa. Ten navíc poslouží jako motivace v úvodu – když vše začne hezky, poběží se lépe i poté, co to hezké už dávno nebude. Úplně schválně umisťuji nejvzdálenější místo trati až za její polovinu (na 24,5. km), abych předešel trudomyslnosti typu *„tak, jsem nejdál, ale pořád je to do cíle ještě 21 km, takže jsem teprve v půlce“*. Nyní je třeba zvolit místa občerstvení a případného odkládání oblečení (nezapomeňte, že podzimní rána jsou sychravá, ale tělo se při takovéto štrece zahřeje dostatečně, při běhu je pocitová teplota zhruba o 10 °C vyšší než reálná).

Zkouším si vzpomenout, kde jsem na závodech míval občerstvovačky, které jsem využil, které nevyužil a které jsem naopak postrádal. Opouštím nápad udělat je po 10 km, tedy na 10., 20., 30. a 40. km. Desátý km je moc brzy, to ještě nebudu mít hlad ani žízeň, a jestli zastavím na 40. km, už se nerozeběhnu, na to si tu bolest na posledních několika km moc dobře pamatuji. Alespoň u mne platí, že prvních 15-20 km se mi většinou běží úplně normálně dobře, poté (v polovině) přichází mentální krize, kdy mi dojde, že teď, kdy už jsem dost unavený, poběžím tuhle porci ještě jednu, ale pomaleji, s menšími silami, s menší radostí a nakonec s bolestí. Ještě dalších zhruba 10 km (tak do 30.-32.km) to nějak slušně jde, ale pak už je krize nejen mentální ale i fyzická, posledních 10-12 km je zpravidla očistec. To tlačím očima číslice na kilometrovnících a slibuji si v rámci sebemluvy nesmysly typu *„když doběhneš támhle pod ten (Barrandovský) most (= 37.km), můžeš si (až pak!) koupit želatinové medvídky; když doběhneš až do cíle, můžeš si koupit druhé, dokonce přímo tam, tam je prodejna želatinových medvídků, což je skvělé, ale ještě skvělejší je, že tam už nebudeš muset běžet, to bude paráda!“*, atd. Já vím, cvok, ale když běžím 4,5 hodiny, na rozumné věci dokážu myslet jenom tak 2-3 hodiny, pak už to prostě nejde. Pak už nastupuje ta sebemluva, to sebepřemlouvání.

Zpět do příprav: vychází mi, že poslední občerstvovačka musí být někde okolo 37.km, odtud je to do cíle ještě 5 km, což je zrádné číslo. Normálně člověk 5 km uběhne jako nic, ale když je to 5 km po 37 km, je to trochu jiné. Myslím, že před posledními 5 km se nějaký nakopávák hodí a, co si tak vzpomínám, z této mety se ještě dokážu rozběhnout. Takže je třeba vytvořit sáčky s občerstvením, opatřit je nápisem „Prosím nebrat, občerstvení na trénink, navíc prošlé“ (což je částečně pravda, koupil jsem si prošlé tyčky) a celé to rozvézt po trati a zamaskovat v dutinách stromů (na 12.km), pod listím (26.km) a ve skalní puklině (37.km). Pro rozvoz je zvoleno kolo, takže toto je další forma tréninku. Na den D si ostříhat nehty na nohou, pořádně se vyspat, zalepit bradavky (to jako fakt, bez toho to docela bolí, vyzkoušel jsem s i bez a rozdíly tu vážně jsou), do běžeckého rukávu nacpat mobil, stovku, lítačku na MHD, jedno magnesium a jeden energetický gel, na ruku hodinky (vadí mi, ale pro kontrolu vzdálenosti se k mobilu blbě leze) a jde se na to. Abych zvýšil šance, že se neokradu a uběhnu opravdu 42,2 km, při běhu budu sledovat vzdálenost na hodinkách a po 42,2 km ji porovnám s mobilem, kde běží běžecká aplikace. Pokud by mobil ukázal méně než 42,2 km, doběhnu to na 42,2 km dle něj, podle mé zkušenosti (porovnání s cyklotachometrem) měří přesněji než hodinky.

Jak dopadli při svém běhu fotbalisté Magician se Štíbrem, víte z jejich videa. Jak jsem dopadl já? Dost podobně. I já to měl přes 4:30 (konkrétně 4:33), ale podle mne jen kvůli tomu, že jsem musel na 18.km zlézat a poté na 29.km naopak vylézat svah na lávku pod Pražským okruhem na Zbraslavi a na 34.km telefonovat. Tato tři zastavení mne tutově stála ty tři minuty, které jsem už v závěru na těch kamenných nohou neseběhl. Tři dny poté jsem se na kole vrátil na 12. a 37.km posbírat odložené triko a schované odpadky (na 26.km jsem se vracet nemusel, tam byl koš). Zpětný sběr nebyla žádná velká oběť, ten 12. a 37.km jsem měl rafinovaně kousek od sebe, oba u Barrandovského mostu (12.km byl na pravém břehu Vltavy, 37. na levém) a asi 8 km od domu. K mému velkému překvapení to triko bylo stále na svém místě, nacpané v dutině stromu v sáčku od občerstvení (tedy s tím nápisem „Prosím nebrat…“). Nevím, zda o tom, že nebylo ukradeno, vděčí tomu nápisu nebo té vůni, které se z něj linula, každopádně i přes ten děsivý odér zůstávám v přesvědčení, že největším možným peklem je hokejová šatna nebo kafilerie (byl jsem na obou místech).

Resumé: výzva zaběhnout v sudé roky maraton splněna i přes rušení závodů kvůli covidu, s dosaženým časem logicky spokojenost není, ale za pozitivum považuji, že jsem se dokázal dokopat i přesto, že to vlastně žádný závod nebyl. Jak známo, startovní číslo zavazuje, já žádné neměl, závazek byl tedy menší, jen niterný, ale byl. Za největší klad bych považoval, pokud by se mi tímto článkem podařilo někoho motivovat a pokud jsem někomu něčím dobře poradil. Sportu zdar.

Omluva
==========

Má milovaná ženo (mmch, aby toho nebylo málo, i ona je z IKEMu), ty moc dobře víš, proč jsem ti prostě musel zalhat, že ten můj sobotní výběh jen tak *(„zkusím se proběhnout, třeba uběhnu 25-30 km…)* byla ve skutečnosti precizně připravená sofistikovaná až diverzantská operace – soukromý závod na 42,2 km. Kdybys´ tak nebyla četla studie svého vlastního chlebodárce (kterého jinak chovám ve velké vážnosti a úctě!) a nebyla jim věřila, nemusel bych tu pravdu ohýbat až tak, že se z ní stala vlastně totální lež. Promiň. Polepši se! 🙂