.=
Říkáte si, jak jen to miláček zvládne, nebo už vás překvapil(a). Možná tím, jak suverénně, s úsilím a soustředěním závod odmakal, možná tím, jak nečekaně a dětsky něco nezvládl. Možná vás trápí, že ten váš kluk, který přece musel zdědit veškeré nadání po mamince i tatínkovi, úplně odmítá jakýkoliv závod byť jen zkusit. Přáli byste si, aby je to chytlo, aby jim nadšení pro závodění vydrželo, aby se mohli radovat ze svých úspěchů, aby si prožili prohry a dokázali se z nich poučit a aby jim sportování do života dalo vytrvalost, vůli a pracovitost. Jak s tím můžete dětem pomoci?

**Závodníkem od plenek**

.=
Už jste slyšeli o tom, že si děti nepamatují nic, co se jim přihodí do dvou let věku? Do jisté míry je to pravda, jejich nezralá paměť si ještě nedokáže ukládat vzpomínky na události. Ale jejich mozek si dobře a trvale ukládá vzpomínky v podobě pocitů a vjemů, prožívaných v jistém kontextu. Pokud se malé dítě ocitá v prostředí závodů, kde je určitý druh hluku, kde voní sníh, svítí slunce a jeho nejbližší, hlavně maminka, jsou v pohodě a šťastní, naučí se spojovat si toto prostředí s pocity klidu a štěstí. Zhruba z toho vyplývá, že pokud závodí tatínek nebo sourozenec a nikdo se z toho nestresuje, mimi na závody tahejte, pokud závodí maminka, dítě musí nutně opustit a je ve stresu, miminko nebrat. To s trochou nadsázky. Daleko více to samé platí pro malé děti ve chvíli, kdy je učíte lyžovat. Měl by to být ve skrze pozitivní zážitek i za cenu toho, že je nic nenaučíte. Tím, že jim prostředí „na lyžích“ spojíte s pocity štěstí, zábavy a spokojeného rodiče, který to tam má viditelně rád, je naučíte, že se už pokaždé v životě budou cítit na sněhu šťastné. Pokud si jejich mozek uloží v souvislosti s lyžemi nespokojeného nebo křičícího rodiče, bolavé nohy, únavu a hlad, s tím související pocity úzkosti, vrátí se jim vždycky, když se na lyže vydají, i když jejich intenzita bude slábnout a mohou být postupně přehlušeny lepšími zkušenostmi. Zcela ale nezmizí nikdy a je možné, že se objeví ve chvíli, kdy bude dítě oslabené únavou nebo stresem ze závodů. Z toho vyplývá, že trenéři malých dětí by měli být především hodní a usměvaví a tréninky krátké a zábavné.

**Rady pro první závody**

.=
Začnu tím nejdůležitějším: dítě by mělo jít na první závody až tehdy, kdy má potřebné dovednosti. Pokud je nemá, bude hned na začátek zmatené a neúspěšné. Pokud je to sranda závod a můžete jet, běžet… s ním, se vším mu pomoci, pak klidně do toho, jen se nenechte strhnout k tomu, aby to přestala být legranda = společné sportování s rodičem, který s úsměvem pomáhá, radí a vysvětluje, jak se věci mají dělat, je mu jedno, že je dítě poslední, neztrácí humor a v cíli se společně s ním bez dalších komentářů (bez obrovského chválení nebo zdůrazňování toho, koho všeho jsme porazili) nacpe slíbenou čokoládou.

[* https://live.staticflickr.com/65535/49199464701_15f894ceed.jpg *]

(Foto: Stopa pro život)

.=
Většina dětí je zralá na první závodění až kolem 8 let věku, jsou schopné si pamatovat, co mají dělat a mají ze školy zkušenosti se samostatnou prací. První závody by měly být pozitivní zkušeností, z výše uvedených důvodů. Co pro to může udělat rodič (nebo trenér – ale ideálně v součinnosti a shodě)?

.=
**1.** Zapracujte na sobě – před startem se nenechte unést vlastními emocemi (překvapí vás zcela jistě – pokud máte za sebou závodní kariéru, dají vám vzpomenout na vlastní předzávodní trému se vším všudy), zkuste vnímat, co prožívá vaše dítě (těší se, bojí se, je zmatené) a reagujte na to tak, abyste mu pomohli intenzitu prožívaného snížit (jděte se projít, vyčůrat, připravte si vybavení, zopakujte si, co má dělat).

.=
**2.** Nemluvte o případném umístění nebo vítězství. Pokud o tom mluví dítě, vlídně trvejte na tom, že dnes si jdeme zkusit první závody a ne vyhrávat, že si dneska vyzkoušíme, jak se má všechno dělat.

.=
**3.** Připravte dítě na to, že bude cítit vyčerpání nebo bolest – překvapí ho to o trochu méně (ve druhém kole už se budeš cítit unavený, to k závodům patří, když tak trochu zpomal…).

.=
**4.** V průběhu závodu dítě povzbuzujte spíš decentně, nerušte ho zbytečnými pokyny (platí i pro trenéry). Nejlepší je domluvit se s ním předem, kde budete stát a že zamáváte, a pak to dodržet.

.=
**5.** V cíli dítě pochvalte a pokud samo nechce, víc to nekomentujte… a jděte na pohár. Pokud chcete něco probrat, nechte to na druhý den nebo až bude za pár dní klidná chvilka.

.=
**6.** Pokud se něco pokazilo nebo dítě pláče z neznámých důvodů, vezměte ho na klidné místo, posaďte se tak, aby mělo oči výš než vy (to je důležité, nebude se cítit ohrožené), dotkněte se ho nebo ho držte a přemýšlejte, co se asi stalo. Zkuste popsat, jak a proč se asi cítí (nepovedlo se ti…jsi zklamaný, naštvaný…něco tě překvapilo, začal jsi brečet a teď se za to stydíš… moc jsem na tebe křičel…nevěděl jsi, co máš dělat…byl jsi hrozně unavený…). Pokud se trefíte, pláč přejde téměř okamžitě, pokud se netrefíte, počkejte… a po chvíli navrhněte pohár nebo se spolu jděte uklidit na lyže a víc to nekomentujte a vraťte se k tomu až ve chvíli, kdy bude dítě odpočaté a v dobré náladě.

.=
**7.** Pokud s vámi dítě nechce mluvit, nechte ho, jen buďte poblíž, pokud začne o něčem úplně jiném než o závodech, klidně si s ním povídejte… a jděte na pohár.
8. Vždy mějte na paměti, že vaše dítě se chová JAKO DÍTĚ, neberte si nic osobně. V tu chvíli to lépe neumí, všechno se musí teprve naučit.

[* https://live.staticflickr.com/65535/49199464026_bfbc42aa38.jpg *]

(Foto: Stopa pro život)

**Podruhé a další**

.=
Na dalších závodech už bude mít dítě hrubou představu o tom, co ho čeká. A začne se projevovat jeho výkonová motivace. Děti na jednom konci motivačního kontinua se na závody těší, těší se, že se zlepší nebo zopakují svůj úspěch, zajímají se o to, co by mohly udělat lépe a věří, že pokud se budou snažit, dobře to dopadne. Ty na opačném konci se dalších závodů bojí, jsou přesvědčené, že na to nemají a chtějí se vyhnout případnému zklamání. Tyto děti potřebují naši pomoc – potřebují přeformulovat zážitek z minulého závodu. Potřebují o něm mluvit, hodněkrát, a ujistit, že se snažili, a proto se jim určité věci povedly, potřebují ujištění, že mají schopnosti k zvládnutí dalšího závodu, potřebují se naučit, že vítězství nebo umístění není to důležité, že za úspěch se považuje snaha a zlepšování dovedností. Děti, které nechtějí závodit, musíme naučit závodit sami se sebou, přesvědčit je, že v životě je důležité na sobě pracovat, i když to nutně nemusí znamenat, že budou porážet ostatní.

**Sendviče**

.=
Takže jak rozebrat závod? Rodič či trenér by si měl připravit hodnocení předem, aby se pak nenechal unést nebo na něco nezapomněl. Doporučuje se metoda sendviče – obložit případnou kritiku nebo upozornění na chyby něčím pozitivním. Hodnocení by mělo začít pochvalou za věci, které dítě udělalo správně (upřímně, nepřehánět) a za vynaložené úsilí. Bude pak skutečně poslouchat, nebude kritiku pouštět jedním uchem tam a druhým ven nebo se nezačne bránit. Pak zmiňte chyby, které udělalo – jen je přesně popište a řekněte mu, jak to má udělat správně a zdůrazněte, jak se to spolu (nebo s trenérem) naučíte. A zakončete povzbuzením (vím, že to zvládneš) nebo komplimentem (zmiňte nějakou jeho dobrou vlastnost, které si na něm vážíte – jsi šikovný, vypadalo to dobře, moc se mi líbilo tvoje nasazení…).
Pokud dítě neuspělo, jelikož se málo snažilo (vypustilo závod), ujistěte ho na prvním místě, že nepochybujete o jeho schopnostech, ale že se musí víc snažit a pomozte mu to natrénovat. Budete se asi muset zamyslet nad tím, co ho v průběhu závodu tak překvapilo, že už nezvládlo pokračovat (únava, bolest, příliš mnoho instrukcí, chyba bez možnosti nápravy, povzbuzování cizích diváků…).

.=
Na závěr jen zdůrazňuji, že jsem článek napsala pro rodiče, kteří si sami prošli lyžařským „závoděním“ a o sportu toho hodně vědí. Ostatní se budou muset ve spoustě věcí spolehnout na trenéry svých dětí a tak to má být. Rodiče přesto zůstávají nejdůležitější zálohou v případě, že je trenér zaneprázdněný (má na starosti celý tým) nebo nezkušený (trénuje svou první skupinu malých dětí). Jsou-li rodiče na prvních závodech svých dětí přítomni, mohou udělat mnoho dobrého, aniž by jakkoliv autoritu trenéra snižovali (dodnes jsem hluboce vděčná rodičům svých svěřenců, že utiší jejich pláč po nepovedeném startu!)