Praotec Čech klidně mohl být velký alpinista, ale z dochovaných pramenů víme pouze o jeho nejznámějším výstupu na horu Říp (460 m.n.m.). Domnívám se, že nevíme, zda to byl prvovýstup či ne, ale jisté je, že (bez ohledu na poněkud úsměvnou kombinaci nadmořské výšky Řípu a jeho označení jakožto „hory“) do nás náš prataťka asi navěky geneticky zakódoval nutkavou potřebu ideálně lézt po horách, případně aspoň chodit po kopcích či rozhlednách či si přinejmenším hledat bydlení v těch nejvyšších patrech paneláků.

My, slovutní Čechové, jsme většinově rekové udatní, tím spíše že nelze vyloučit, že kapku krve máme od drsňáků nejpovolanějších – Keltů. Jen co se naučíme první krůčky vzpřímené chůze, máme tendenci se (opět po čtyřech) vrhat na roztodivné skály a kopce a tuto tendenci většinou zastaví až pokročilejší stadium revmatických obtíží. Do té doby prolezeme všechno, co nám přijde pod ruku. Pro takového horsky založeného Pražáka je sice trochu utrpením bydlet právě v Praze, kde se to tisícovkami příliš nehemží, ale v pražské nouzi se hodí i skály v šáreckém údolí, Prosecké skály nebo i metro Skalka. I to evokuje volání dálek a hlavně výšek. Tato nevýhoda Prahy je ale kompenzována tím, že Praha je umístěna v téměř ideálním středu mezi českými horami a je z ní do nich hodně dobré spojení.

Jeseníky opticky vypadají, že se jich tato výhodnost dobré dostupnosti z Prahy a okolí netýká. A častokrát i slýchám, že nemálo Čechů to v nich a v Beskydech nezná, protože je to údajně příliš z ruky. Není. Následující článek budiž důkazem, že hlavní hřebeny Hrubého Jeseníku lze přejít a i za použití pouze hromadné dopravy z Prahy a do ní vše stihnout za jeden den. Je to takový trochu extrémní „průlet“ místo něhož bych daleko raději vychutnával krásu hor pomalu, ale když už je můj stesk po horách přílišný a času pořád nedostatek, než abych se trápil v nížině, naordinuji si alespoň takovouto akci. Pravděpodobně nejsem ani zdaleka jediný, na popsané trase jsem potkal asi 5 lidí, kteří minimálně část té trasy běželi. Ale věřím, že i těm, kteří si pomalost dovolit mohou, snad článek poslouží jako lákadlo, kam mohou vyrazit a kde to ppppoooommmmaaallluuuu prozkoumat.

Osvědčeným startem (či cílem) je žst. Ramzová. Staví v ní i spěšné vlaky (kdysi dokonce i rychlíky), o víkendu jezdí ze Zábřehu na Moravě v intervalu 1-2 hodiny. Větším problémem je najít to druhé (výchozí či cílové) místo. Nemálo lidí končí/začíná na Ovčárně, odkud ale jezdí busy jen do/z Karlovy Studánky a do/z Čech je to cesta krkolomná (přes Bruntál či dokonce Ostravu). Na Červenohorské sedlo i na Skřítek (sedlo, východiště cest mezi Šumperkem a Rýmařovem) jezdí autobusy ze Šumperka, o víkendu sice čtyři za den, což zní skvěle, ale poslední jede ze Skřítku do Šumperka už v 16:45. Měl jsem původně v úmyslu začít túru logicky na tom (z hlediska spojení) problematičtějším (a vzdálenějším) místě, tedy na Skřítku, a z něj se přibližovat k tomu zcela neproblematickému a bližšímu (k Ramzové), ale v neděli ráno to na Skřítek jede pro mne až tak nevýhodně, že jsem musel start a cíl prohodit.

S ne úplně malými obavami jsem počítal, zda je reálné stihnout na 40 km vzdáleném Skřítku poslední bus v 16:45, když z vlaku vystoupím na Ramzové až v 8:33. Toto je totiž první vlak, který chytím díky vlaku z Prahy hl.n. v 5:23 a přestupu v Zábřehu. Povšimněte si té úžasné rychlosti: vlak je v Ramzové (vzdálené po kolejích od centra Prahy 254 km) za 3 h 10 minut. Průměrka nevypadá nijak omamně, ale berte v potaz, že se ten vlak šplhal do Ramzovského sedla, navíc autem to rychleji nedáte a pokud nějakým zázrakem ano, tak by mne zajímalo, co si s ním počnete, až si po denní túře někde u Pradědu nebo Skřítku uvědomíte, že ho máte v Ramzové, kam se už dost možná ten den nestihnete dostat.

Odolejte pokušení situaci vyřešit použitím kola. Ačkoli jsou části mnou prošlé trasy (červená z Ramzové na Jelení studánku, odtud zelená na Skřítek) vedené jako cyklotrasa, na dalších místech je to naopak zakázáno a je tam několik zcela nesjízdných míst. Já jsem ke kolu přirostlý natolik, že na něm skoro bydlím, ale zde jsem ho rád oželel, nemám ho rád až tak, že by mi činilo potěšení ho půlden nosit na ramenou přes šutráky všech velikostí.

[* https://live.staticflickr.com/65535/50165729161_54a6ba1a9f.jpg *]
*Obr.2 – toto je úsek poněkud překvapivě označený jako cyklotrasa 6207. Posuďte sami…*

Navíc podle appky jsem celkem nastoupal 1676 m, takže to nechce ani tak kolo, jako spíše pořádné boty. Já to šel v nízkých trekingových botách, což asi není vzhledem k počtu ostrých šutrů ideální, ale na tak dlouhé trase, kterou jsem potřeboval stihnout do 8 h 15 minut, jsem se nechtěl vláčet s těžkými pohorkami. Tento itinerář
ukazuje, že i hobík to pod 8 h stihne:

[* https://live.staticflickr.com/65535/50165387178_c87cf567d2.jpg *]
*Obr. 3 – itinerář trasy s časy a nadmořskou výškou míst*

Stihl jsem to, ale neměl jsem tím pádem čas dělat hezčí fotky a příliš rozjímat. Stihl jsem jen vylézt na všechny skalky po cestě a rychle z nich kouknout do údolí a na Švýcárně jsem strávil 10 minut ve frontě k výčepu. V úseku Švýcárna-Ovčárna se ani příliš rozjímat nedá, zde je pěších, cyklistů a koloběžců až moc, ale „rozjímací“ místa na této trase najít lze. Já měl to štěstí, že jsem téměř nikoho nepotkal hned na dvou úsecích: mezi Ramzovou a Šerákem a mezi Ovčárnou a Pecny. A právě tento druhý úsek bych neváhal označit za nejhezčí část hřebenovky, neboť zde nejsou jednak cyklisté a davy lidí obecně, druhak zde nejsou stromy. Tato část hřebene je lysá a nabízí tudíž výhledy nejprve východním a posléze i západním směrem.

V zimě jde o oblíbenou, na Skřítku začínající trasu na běžky (jen klasické!), ale musí se sejít dobrá forma s dobrým počasím. Kilometr dlouhý úsek Nad Skřítkem – Pod Ztracenými kameny jsem onehdá šel stromečkem, protože jsem nenašel žádný způsob, jak ten hang vyjet. Pokus vyjet z Alfrédky na Jelení studánku jsem zase vzdal jakožto sebevražedný, protože tam byla jen ochotnická a rychle zapadávající stopa, přičemž jediným možným útěkem z hřebene je posléze jen na severozápad vedoucí cesta k Františkově myslivně a dalším je až Ovčárna.

Pokud si tedy v zimě nejste jistí počasím, svou výkonností, nebo máte obavu z příliš špatného zabezpečení po trase, typicky malého počtu míst, odkud jezdí příliš málo spojů, což v zimě v kombinaci s brzkou tmou a rozmary počasí může být až nebezpečné, doporučuji vám si jesenickou hřebenovku projít v létě a v zimě si bez obav užít nížeji položené běžkařské (a strojově upravované) trasy, např. ze Skřítku na Mravencovku a dál na Malou Morávku nebo úplně famózní okruhy na Paprsku. Když to teď v létě píšu, už teď se těším na sníh. Tak jen houšť a větší vločky. A co nejdřív…