Legendární etapák Tour de France sleduju od roku 2000 (to se ještě jezdil bez přileb), kdy na něm podruhé dominoval Lance Armstrong a já si pár týdnů předtím přečetl jeho ohromující příběh v autobiografii It‘s not about the bike. Dvě sezóny nato se jedním z Lancových domestiků stal Pavel Padrnos, můj kolega z vojny v Dukle Brno, což mou pozornost ještě prohloubilo. Ostatně, právě Lance byl tím, kdo mě vždy v červenci lepil na dlouhé hodiny k televizní obrazovce, i kdo mě coby běžce na několik let v řadě (tipuju tak sedm?) dostával na silničku. Každou etapu jsem tehdy netrpělivě dokoukával už v cyklošortkách (nohy samozřejmě oholené) – Tour dojížděla pozdě odpoledne a mě hned potom čekal párhodinový výjezd do kopců, kde jsem si v poctivém tempu ventiloval čerstvě nadívané emoce. Nezřídka se nás cestou sjelo několik žlutě onáramkovaných Lanců – to jsme pak všichni jeli svou osobní hranu, aniž bychom si řekli slovo, někdy aniž bychom se vůbec znali.

Na vlastní TdF se od té doby vystřídal bezpočet mimořádně efektivních domestiků, kteří úspěšně dovedli svého lídra k celkovému triumfu – ať jím byl Vingegaard, Pogačar, Froome, Wiggins, Contador nebo právě Armstrong. Schéma mise domestiků je vždy stejné – tito jezdci se po celou dobu drží svého lídra, chrání ho před větrem a stíhají úniky soupeřů. Ačkoli jsou domestici na TdF už přes sto let, v posledním čtvrtstoletí se stávají doslova nepostradatelnými – zejména v horských etapách, kde se Tour tradičně vyhrává či prohrává.

Je tu však jedna záhada. Nejzřejmější výhodou toho, že máte před sebou táhnoucího cyklistu, je aerodynamika: slipstream za jiným tělem obvykle umožňuje vynaložit asi o 30 % méně práce na udržení stejného tempa. To však do značné míry závisí na tom, jak rychle jedete; jakmile začnete stoupat do kopce, vaše rychlost klesá a zákryt ztrácí na svém původním významu. Místo toho je při stoupání do kopce nejtěžší bojovat s gravitací, s čímž vám domestik nepomůže. Udává se, že zákryt se stává v podstatě irelevantním ve stoupáních strmějších než 7 %.

Proč tedy lídrům tak pomáhá, když je v horských etapách táhnou oddaní domestici?
Jedna z teorií zní, že výhody jsou především psychologické – možná například umožňují vedoucímu jezdci udržovat stabilní a efektivní tempo, aniž by musel vynakládat tolik duševního úsilí na sebekontrolu. Soustředění se na něco vnějšího, například na záda týmového kolegy, může také odvést pozornost od toho, jak moc závod právě bolí.

.<>
[*https://live.staticflickr.com/65535/53689509410_23ae864aff.jpg*]
*Pohyb v zákrytu je velká pomoc, i když stoupáte do kopce, přinejmenším pro špičkové sportovce pohybující se v závodním tempu (Foto: Facebook)*

Tento fenomén se pochopitelně netýká pouze cyklistiky; třeba na běžkařské Ski Classics jsou vláčky soupažících závodníků rutinní situací. Žádná odborná práce zabývající se efektivitou jejich jízdy v zákrytu však, zdá se, zatím neexistuje. Našel jsem však výzkum z atletického prostředí – před několika lety dospěla studie na členech afrických elitních stýplařů k závěru, že efekt draftingu v závodě na 3 000 metrů překážek je placebo, vyplývající spíše z psychologických než aerodynamických výhod. Podobně, když se ohlédneme za posledními světovými rekordy v maratonu, zjistíme, že rekordmani většinou běželi vedle svých pacemakerů, nikoli za nimi. Ať už si mysleli, že jim vodiči přinášejí jakoukoli výhodu, nešlo o aerodynamiku.

Nastolenou hádanku se pokusil rozlousknout výzkumný tým z francouzské univerzity Franche-Comté ve spolupráci s profesionálním cyklistickým týmem FDJ ve studii v časopise International Journal of Sports Physiology and Performance. Za tímto účelem najali 12 dobře trénovaných závodních cyklistů, kteří absolvovali dvojici časovek do kopce na vzdálenost 2,7 km s poměrně stálým sklonem v průměru 7,4 % (což je typický sklon stoupání na Mount Ventoux). V oddělených dnech jeli v náhodném pořadí jednou samostatně a jednou za doprovodu zkušeného vodiče, který šlapal na elektrokole a měl k dispozici 150 wattů navíc, aby mohl jet stabilní tempo. Vodič měl za úkol chovat se stejně jako při skutečném závodě a řídit se pokyny jezdce jedoucího za ním, aby zrychlil nebo zpomalil.

Nepřekvapivě se ukázalo, že cyklisté jeli rychleji, když je někdo naváděl, a zlepšili svůj čas v průměru o 4,2 procenta z 9:05 na 8:42 min. Ale proč?

Existují dvě teze. Jednou z nich je, že jezdci dokázali díky přítomnosti svého týmového vodiče dodat do pedálů více energie, což jim umožnilo jet rychleji. To by pravděpodobně bylo doprovázeno vyšší tepovou frekvencí a hladinou laktátu, což by signalizovalo, že jezdci v podstatě více tlačili na své tělo.

Druhou možností je, že do pedálů dodávali úplně stejný výkon, ale bicykl přesto jel rychleji. To by znamenalo, že působící protisíly jako gravitace, valivý odpor a aerodynamický odpor byly menší. První dvě veličiny, gravitace a valivý odpor, byly udržovány konstantní tím, že před každou jízdou v testu byla přesně srovnána celková hmotnost jezdce a kola a pneumatiky byly nahuštěny na přesně stejný tlak. Změnit se tak mohla pouze aerodynamika.

Výkon každého jezdce, jenž byl standardně monitorován měřičem výkonu namontovaným na náboji kola, zůstal v podstatě totožný a výrazný rozdíl se objevil až v poslední desetině trati. Během tohoto posledního úseku dokázali cyklisté s vodičem zvýšit svůj výkon o dalších 9,1 procenta oproti jízdě bez vodiče. Stejně tak průměrná tepová frekvence a konečná hladina laktátu byly u obou skupin v podstatě stejné.

Vezmeme-li uvedená fakta v potaz, vysvětlení lepšího výkonu nespočívá výhradně v aerodynamice, ale ani v psychice. Vzhledem k tomu, že výkony obou skupin byly tak podobné, zdá se být rozhodujícím faktorem to, že cyklisté získávají z dané úrovně výkonu větší rychlost díky sníženému odporu vzduchu. To podle studie vysvětluje 58 % nárůstu výkonu. Tak velký příspěvek aerodynamiky při stoupání je vpravdě překvapivý, ale přinejmenším je to připomínka, že živé testy v reálném světě jsou užitečnější než teoretické modely při určování toho, co má být skutečně platné.

Zbytek nárůstu výkonu je většinou způsoben zvýšeným úsilím v závěrečných fázích stoupání. Abychom pochopili, jaké psychologické faktory mohly působit, byli cyklisté ihned po dojezdu dotazováni na hodnocení námahy a potěšení, na co zaměřovali svou pozornost a na co během jízdy mysleli. Tento přístup sice neumožňuje číst myšlenky cyklistů během závodu, ale měl by poskytnout určité informace o jejich myšlenkových pochodech. Princip spočívá v tom, že soustředění se na vnější signály tempa, například na týmového kolegu před vámi, by mohlo snížit množství času zaměřeného dovnitř, který trávíte zabýváním se vlastním nepohodlím, a navíc vás motivovat a zbavit části kognitivní zátěže spojené s tempem.

Navzdory očekávání výzkumníků však nebyly zjištěny žádné zjevné rozdíly v úrovni vnitřní a vnější motivace ani v relativním množství pozornosti věnované vnitřnímu sledování, vnějšímu sledování, dobrovolnému či nedobrovolnému rozptylování atd. Jediný pozoruhodný psychologický rozdíl spočíval v tom, že cyklisté si více užívali jízdu za vodičem: své potěšení hodnotili známkou 4,6 z 10 ve srovnání s 3,3 u jízdy bez vodiče.

Nabízí se několik možností, jak si to vysvětlit. Výzkumníci poukazují na práci Samuele Marcory z Kentské univerzity, který poznamenává, že pocity potěšení mohou mít jemný vliv na to, jak náš mozek interpretuje námahu při sportu. Skutečnost, že nás to baví o něco více, když jsme schovaní za vodičem, nám umožňuje tolerovat vyšší míru nepohodlí, což umožní zvýšit výkon v závěrečných fázích jízdy.

Když se zamyslím nad svými vlastními omezenými zkušenostmi s pohybem v zákrytu a bez něj, míval jsem převažující dojem, že když jsem se schoval za tělo před sebou, mohl jsem v podstatě vypnout mysl a pohybovat se po většinu času v zákrytu na autopilota. Když pak vodič odstoupil, zbývalo mi více mentální energie dostat se do cíle. Předmětná studie tento můj ohled nezjistila – ale ani neměla možnost rozlišit, na co sportovci mysleli například v polovině závodu oproti závěrečné části závodu. Předpokládala, že myšlenkové vzorce zůstávají po celou dobu zhruba podobné, což může a nemusí být pravda.

Nakonec se tedy zdá, že daná studie osvětlila jen část hádanky: ano, pohyb v zákrytu je velká pomoc, i když stoupáte do kopce, přinejmenším pro špičkové sportovce pohybující se v závodním tempu. Zbývající část zatím zůstává stále stejně nejasná: co je to za zvláštní alchymii, jež umožňuje našim sparingpartnerům, aby v nás probudili to nejlepší – tak jako při mých tehdejších jízdách po televizní TdF, kdy jsem se v kopcích sjel s ostatními? Existují teorie týkající se chemických látek v mozku a vývoje sociálních vazeb, například. A jak zdůrazňují vědci, „už asi není možné, aby profesionální cyklista vyhrál Grand Tour, aniž by strategii jízdy v zákrytu plně využíval“ – protože zkrátka funguje.

↓ *Soudobého padesátníka Lance zpovídal ve svém zábavném podcastu Peter Attia, zásadně citovaný ve zdejším článku „Jsou vytrvalostní sportovci náchylnější k cukrovce?“:https://bezky.net/clanek/2246-jsou-vytrvalostni-sportovci-nachylnejsi-k-cukrovce Lance v rozhovoru mj. vysvětluje, že při jeho památném závěrečném úniku na Alpe-d‘Huez v roce 2001 se vyzývavě nepodíval do očí Janu Ullrichovi, nýbrž předtím, než vystřelil vpřed, kontroloval, zda je ve skupině někdo z jeho domestiků, aby pro případ, že mu v úniku dojde, jej měl kdo dotáhnout do cíle na kopci s průměrným sklonem 8,1 % (stopáž 1:36:15)*