Nijak rád vzpomínám, jak mi toto téma bývalo blízké – coby každodenně trénující dorostenec jsem v osmdesátých letech rutinně běhával v týdny trvajícím smogu neodsířené podkrušnohorské pánve. Smogu tak silném, že se mnohonásobně vymykal tabulkové škále, dokázal spálit většinu lesů na hřebenech tamních hor, a de facto stál za těmi úplně prvními protirežimními demonstracemi zoufalého obyvatelstva severočeských měst, jež teprve nato vyústily v oslavovaný revoluční Listopad.

Každopádně, své smogem kalené sportovní mládí jsem nějak přežil a v toku času nové doby na něj, jako na nic extra důležitého ani hezkého, zapomněl. Vzpomínky se vrátily před lety, kdy letní olympiáda po dlouhé sérii klasických západních destinací zamířila v roce 2008 do nevyzpytatelné Číny.

Tehdy, dlouhé roky před tím, než jsme si všichni osvojili nové slovo covid, se spekulovalo, zda budou mít účastníci pekingských her na sobě kontroverzní doplněk – masku proti smogu. Sportovci se obávali negativních účinků tamějšího notoricky znečištěného ovzduší a obrázek amerických dráhových cyklistů vystupujících z letadla a nasazujících si chirurgické roušky představoval dokonalý vizuální náboj pro média. „Znečištění: Nebezpečné pro běžce,“ hlásal titulek časopisu Time z roku 2007. „Běžci nemohou utéct před znečištěním,“ hlásal další.

**Problém. Ale jak velký?**

Za těmito varováními stály pádné důkazy. Dýchání znečištěného vzduchu vyvolává záněty a oxidační stres, které zvyšují riziko astmatu, mrtvice a srdečního selhání. Protože sportovní zátěž znamená hlubší dýchání, více částic obchází nosní filtraci – nosní chloupky – jež zachycují škodlivé částice, a usazují se níže v dýchacích cestách. Sport ve smogovém prostředí tuto situaci ještě více komplikuje.

Otázkou zůstává, nakolik.

Někdy má sportovec možnost jít alternativně do posilovny nebo na běžecký pás ve dnech se zvlášť špatným ovzduším (které se netýká jen podzimních a zimních inverzí, nýbrž i napohled krásných letních dní, protože škodliviny, jako je ozon, potřebují ke svému vzniku sluneční záření). Jindy ale sportovci nemají žádnou náhradní volbu – typicky, když je dán termín a místo konání soutěže. Je v takovýchto situacích sportování na znečištěném vzduchu horší než nesportování vůbec? Toto dilema se, jak jsem dohledal, občasně řešilo v odborných kruzích a existují náznaky, že silné protizánětlivé účinky pravidelného sportování působí proti škodlivým účinkům znečištěného ovzduší.

**Testy na myších i lidech**

V minulosti většina studií o cvičení a znečištění zahrnovala subjekty – ať už myši, nebo lidi –, které půl hodiny poskakovaly na běžícím pásu a přitom nasávaly výfukové plyny. Výzkumníci pak bezprostředně poté hledali problémy. Tyto studie však opomíjely přínosy cvičení, které se projevují v průběhu času. Na univerzitě v Sao Paulu proto protáhli časový rámec své studie na pět týdnů. U myší, které byly vystaveny výfukovým plynům z dieselových motorů, aniž by cvičily, došlo podle očekávání k dramatickému nárůstu zánětu plic a oxidačního poškození. Naproti tomu myši, které v tomto období cvičily pět dní v týdnu, byly před poškozením znečištěním téměř zcela chráněny.

Ve studiích na lidech vědci zjistili, že denní hospitalizace kvůli dýchacím a kardiovaskulárním problémům bývají takřka v dokonalé shodě s údaji o kvalitě ovzduší. Když se však na věc podívali z dlouhodobějšího hlediska, obvykle zjistili, že zdravotní přínosy cvičení převažují nad přidaným rizikem. V roce 2010 nizozemští vědci na základě epidemiologických údajů odhadli, že vliv znečištění ovzduší při přesednutí z auta na kolo při krátkých každodenních cestách ve znečištěných městech by z průměrné délky života ubralo 0,8 až 40 dní – ale dodatečné cvičení by ji prodloužilo o 3 až 14 měsíců.

V Laboratoři fyziologie životního prostředí kanadské Univerzity Britské Kolumbie v roce 2012 výzkumníci Luisa Gilesová a Michael Koehle studovali účinky dýchání znečištěného vzduchu po dobu jedné hodiny před cyklistickou časovkou na 20 km. Expozice škodlivin před tréninkem vedla k vyšší tepové frekvenci a méně rozšířeným dýchacím cestám, ačkoli nepřinesla výrazné snížení výkonu. Podle Koehleho byly účinky v některých ohledech větší, než jaké pozorovali v následných studiích s cyklisty dýchajícími znečištěné ovzduší během časovky.

Závěr? Dávejte si pozor na vzduch, který dýcháte před tréninkem nebo soutěží. Dojíždění přes celé město, abyste si mohli zatrénovat někde uvnitř, nemusí být ve smogovém období tou nejmoudřejší strategií. Z podobného důvodu Koehle doporučuje, aby sportovci s astmatem důsledně užívali své léky, „protože znečištění trvá 24 hodin denně, nejen během sportovní zátěže“.

**Lze do toho bušit**

Při zátěži dýcháte hlouběji, čímž obcházíte nosní filtry (nosní chloupky) a posíláte větší množství znečištěného vzduchu hlouběji do plic. Zní to jako důvod, že když už musíte sportovat na špatném vzduchu, měli byste se alespoň trochu šetřit. Jenže ne nutně.

Z tohoto předpokladu vycházeli Koehle a Gilesová, když testovali jízdu na kole ve znečištěném vzduchu při dvou různých intenzitách: 30 % nebo 60 % maximálního výkonu VO2max. Vyšší intenzita byla natolik náročná, že většina dobrovolníků sotva dokončila svou zhruba půlhodinovou jízdu. Fyziologické testy však neprokázaly prakticky žádný rozdíl v účincích znečištění mezi oběma variantami jízd po stejně dlouhé trati. Ve skutečnosti pouze při pomalejší jízdě byly dýchací parametry, jako je množství vdechovaného a vydechovaného vzduchu, zvýšeny znečištěním ovzduší vinou fakticky déle trvající expozice.

Z toho vyplývá, že pokud se chystáte sportovat ve špatném ovzduší, je možná lepší držet se kratších a intenzivnějších tréninků, abyste minimalizovali celkové vystavení se škodlivinám.

**Zahřejte si plíce**

Jedním z Koehleho předchozích výzkumných projektů bylo zkoumání potenciálu léků na astma zvyšujících výkonnost pro Světovou antidopingovou agenturu. Poskytují nedovolené léky na nadýchání sportovcům, kteří netrpí astmatem, výhodu? Koehle uvádí: „Vlastně se nám ani nepodařilo prokázat, že by léky na astma zlepšovaly výkonnost astmatiků!“.

Trik, jak nakonec došli k závěru, tkví v tom, že všichni sportovci absolvovali v rámci protokolu studie řádnou rozcvičku. Ukázalo se, že dobré zahřátí pomáhá odvrátit zhoršení funkce plic, které lidé s astmatem nebo příbuznými potížemi často zažívají ve znečištěném vzduchu. Účinný zahřívací protokol ověřený ve výzkumných studiích obsahoval 5 x až 7 x 30vteřinový sprint o intenzitě 80 až 90 % maximální intenzity s 1,5 až 2,5minutovým odpočinkem.

**Kýžené nalezení rovnováhy**

Při kombinaci fyzické zátěže a znečištěného ovzduší výsledky samozřejmě závisí na míře dávkování jednoho i druhého. Celkově však převažuje spíše uklidňující obrázek. Rozsáhlá dánská analýza publikovaná roku 2015 sledovala 52 000 lidí v průměru po dobu 13 let a kombinovala údaje o jejich pohybových aktivitách a životním stylu se sofistikovaným modelem znečištění ovzduší v Dánsku podle jednotlivých ulic a následně analyzovala zdravotní výsledky. Ty ukázaly, že „vystavení vysokým úrovním znečištění ovzduší souvisejícího s dopravou nemodifikuje příznivé účinky fyzické aktivity na úmrtnost“.

Výše zmíněné studie nabízí určité důkazy, že sportování může ve skutečnosti zvrátit některé negativní účinky znečištění. Koneckonců znečištění je spouštěčem zánětů a fyzická zátěž působí protizánětlivě.

Stačí to k černobílému závěru, že sportovci mohou znečištění ovzduší ignorovat? Rozhodně ne. Věnujte pozornost kvalitě ovzduší a přizpůsobte svůj režim, abyste se vyhnuli nejhoršímu znečištění. Nedovolte však, aby smog vítězil nad vašimi tréninkovými plány: „Sportování je dobré, znečištění je špatné,“ uzavírá Koehle svou studii, „ale zdá se, že ve vzájemném souboji má sport prostě větší sílu než znečištění ovzduší.“