Můžeme skutečně nastydnout pouze působením chladu, aniž by byl náš organizmus vystaven virové infekci? Když budeme trénovat v mrazu či přinejmenším v chladu způsobeném vysokou vlhkostí či silným větrem, tak ano. Japonští vědci zjistili, že v takovémto případě se zjednodušeně řečeno, potlačuje aktivita bílých krvinek, jež jsou klíčové pro imunitní systém organizmu. Spouštěčem tohoto procesu je s největší pravděpodobností zvýšené vylučování kortizolu, hormonu, jehož běžná funkce v těle je z velké části katalyzační (urychlovací či rozkladná). A jeho hladina roste jak s nárůstem námahy, tak i s ochlazováním vzduchu.
Závěr tedy je, v období zvýšené námahy se nestačí pouze vyhýbat infekčnímu prostředí, nastydnout bohužel můžeme i na liduprázdné plovoucí kře.

Pozitivní je, že sportovci pravidelně vystavováni studenému vzduchu mají tendenci onemocnět výrazně méně často, než ti takzvaní sváteční. Tedy záruka otužování pravidelným pobytem v chladném prostředí tu je.
Další zajímavostí je, nakolik můžeme **změnou techniky dýchání** při sportovním výkonu ovlivnit teplotu vdechovaného vzduchu. Například vzduch o teplotě **-10,5 ºC** se při průchodu nosem ohřívá na **15 ºC**, při dosažení hrtanu je to **21 ºC** a při vstupu do plic již **30 ºC**. Ve světle těchto skutečností se určitě vyplatí naučit se alespoň při nízkých intenzitách **dýchat nosem**, než, jak je běžné, otevřenými ústy. V takovém případě vzduch, vstupující do plic příliš krátkou vstupní cestou, nemá šanci se ohřát na dostatečnou teplotu.

Mluvíme-li o negativním působení chladu na lidský organizmus, pak k dalším rizikovým faktorům patří zimou **zvýšená srdeční frekvence** a **nárůst krevního tlaku**. To vše v kombinaci s chladem zvyšuje nebezpečí infarktu. Negativně je ovlivněna i činnost cév, zvyšuje se srážlivost krve a obojí má vliv na tvorbu krevních sraženin a nebezpečí následného ucpání cév. Na druhou stranu je všeobecně známo, že zvýšenou **pravidelnou fyzickou námahou**, tedy tréninkem, jsou tyto rizikové faktory **potlačeny na minimum**.
V každém případě je důležité znát své zdravotní limity a zvláště v pozdním věku neočekávat, že to na běžkách či v běhu zvládneme třeba v extrémním horském prostředí stejně svižně jako ještě před pár lety.

Ta dobrá zpráva je, že nám to v mrazu více pálí! Tedy v tomto případě máme na mysli pálení glykogenu, svalového cukru, který je hlavním zdrojem energie. Hlavní příčinou zvýšeného spalovaní je **přirozený třas**, kdy svaly pracují ve vyšší intenzitě a spalování je až šestkrát rychlejší než je běžné. Dalším hybatelem rychlejšího spalování tělesného tuku je díky chladu **zvýšené vyplavování adrenalinu**, který běžně urychluje štěpení glykogenu právě na potřebnou energii. Samotné vyšší spalování glykogenu není možná až tak dobrá zpráva jako spíše fakt, že v okamžiku, kdy již není po ruce vyčerpaný glykogen, začíná tělo využívat k přeměně na chybějící cukrové palivo nahromaděné **tukové zásoby**. Kromě toho se například na redukci tělesné hmotnosti podílí v zimě i přirozeně zvýšený klidový metabolismus.

Zajímavostí je, že jedinci nebo i národy žijící trvale v chladu naopak budují trvalé zásoby tzv. vnitřního tuku, tuku chránícího vnitřní orgány. Pro našince je však především důležitá **znalost vlastních možností** a **nepřeceňování sil v extrémním počasí**.
Nezapomínejte, že nejenom mráz, ale i vítr zvyšuje prochladnutí organizmu, stejně jako potem nasáklé spodní prádlo či ponožky nebo promočené rukavice a boty. **Voda je špatný izolátor** a odvádí teplo z těla až **25x** rychleji než vzduch! Podle toho by mělo vypadat i oblečení složení z prvních propustných vrstev, dalších dýchatelných až po ty poslední důmyslně odvádějící pot a nepropouštějící vítr, déšť či sníh.
Pocit chladu zvyšuje i únava spojená s **hladem a žízní**, které i díky rychlejšímu spalování energie přicházejí dříve, než jsme zvyklí z léta. Při delší vyjížďce či výšlapu v nízkých teplotách by tak neměla chybět nejen náhradní vrstva oblečení, čepice i rukavice, ale i dostatek pití a jídla.