Japonští mniši několik století starého, původně z čínské buddhistické školy odovozeného učení Tendai, jejíž hlavní klášter leží na hoře Hiei, prokazují mimořádné vytrvalostní schopnosti. Buddhističtí obyvatelé tohoto kláštera jsou již více než jedno tisíciletí pověstní svou schopností uběhnout kolem tisíce horských maratónů (42,2 km) v rozmezí pouhých sedmi let. První dochované záznamy o úspěšných super ultra mniších-maratóncích jsou datovány již z patnáctého století. Například je přesně spočítáno, že od roku 1868 se odvážilo zvolit tento způsob meditace na padesát tendaistů-maratónců.

Pro Evropana neuvěřitelný rituál svázaný striktními pravidly se odehrává po staletí na vytýčených horských stezkách v okolí kláštera. Mnich, rozhodnutý podstoupit tuto řeholi, musí v prvních třech letech každý rok vždy během sto dní v řadě **uběhnout každý den vzdálenost rovnající se klasickému maratónu**.
Čtvrtý a pátý rok se tyto dvě stodenní periody opakují dokonce dvakrát. Na konci tohoto období, tedy po svém sedmistém maratónu, dotyčný absolvuje devítidenní absolutní půst včetně zavrhnutí spánku. Šestý rok se uběhnutá vzdálenost v původním stodenním intervalu zvýší na **šedesát kilometrů denně** a v posledním, sedmém roce je to dokonce **třiaosmdesát kilometrů denně**.
**Za sedm let tak budhista uběhne hodně přes třiačtyřicet tisíc kilometrů.**

Danný výkon je prý některými skeptiky zlehčován prohlašováním, že běžecké tempo je tak pomalé, že je to v podstatě chůze. Ti z vás, kdo mají zkušenosti s vysokohorskými tůrami však mohou potvrdit, že mnichy nasazené průměrné tempo kolem pěti kilometrů v hodině ve vysokohorském terénu je již solidní úprk. Nehledě na to, že běhající budhisté jsou obuti do původních slaměných sandálů a nikoliv kvalitních maratónek tlumících a stabilizujícich dopad chodidla na kamenitou stezku. Jejich běh zahrnuje velké množství přesně naplánovaných krátkých přestávek na modlitby i občerstvení, sednout si však mohou pouze jednou za celou dobu běhu. Námitka, že jsou to vlastně profesionální atleti, nemající nic jiného na práci, než jejich meditační běh, také neobstojí. Každodenní maratón začíná až o půl druhé ráno po běžné celodenní práci v klášteře a jak lze lehce spočítat, daným tempem se běží nejen po zbytek noci. Jestliže tito maratónci spí, pak maximálně jeden až dvě hodiny v průběhu celé akce.

Pokud jsme vůbec ochotni připustit existenci běhajících mnichů, je hned druhá v řadě otázka, kde se bere v lidském těle potenciál zvládnout tak extrémní zátěž a navíc v podstatě naprosto primitivních podmínkách, jaké asketický život mnichů představuje. Nebude asi překvapením, že prvotní je pro buddhistického kněze duchovní meditace. Každý běh jí také začíná. Dlouhodobý duchovní trénink je podle kněžích hlavním zdrojem energie a také jediným možným způsobem, jak absolvovat tuto sedmiletou běžeckou křížovou cestu.
Jinými slovy výkon začíná i končí v naší mysli, nikoliv v těle. Což si uvědomují i jedinci, kteří sice nemají vyjímečné duchovní schopnosti jako jejich buddhistické vzory, nicměně neorganizovaně doprovázejí běhající kněze na jejich horské pouti a učí se od nich. Pravidelnými učastníky těchto maratónských bohoslužeb dokonce bývají kompletní japonské baseballové týmy, absolvující na horských stezkách část své předsezónní přípravy.

Mentální příprava sportovce je odborníky skutečně dávána na úroveň ostatních složek tréninku. Ale jak zmínění tendaisté dokazují, její skutečný potenciál zůstává zatím západní civilizací z velké části neobjeven. Pro nás však určitě stojí za úvahu, nakolik jsme schopni mentálně kontrolovat a ovládat své tělo. Jisté je jedno, rezervy máme rozhodně netušené.