Letos pořadatelé vyprodali všech 600 míst. Na startu se ve třech vlnách sešlo celkem přes 560 lyžařů a závod jich dokončilo 491. Když jsme u těch čísel, tak loni do cíle dojelo 436 závodníků a předloni 341, což svědčí o rostoucí oblibě bruslení v českých zemích.
Veliká pochvala patří pořadatelům za rozšíření cesty mezi stadionem a křižovatkou U Buku – poprvé, co pamatuji (posledních 5 ročníků), se trať po startu „nezašpuntovala“, ale dalo se jet plynule.

Ale zpět k pátečnímu závodu – na poslední chvíli se počasí nad víkendem Jizerské 50 smilovalo a zasypalo hory několika desítkami centimetrů nového sněhu, což umožnilo uskutečnit všechny plánované závody, byť za podmínek o poznání náročnějších než v minulých ročnících.

Přestože pořadatelé před závodem upravili trať rolbou několikrát, většina úseků byla velmi měkká a obzvlášť stoupání z Kristiánova na Rozmezí bylo větším utrpením než obvykle, alespoň pro mě. Na takovém povrchu jsem letos ještě nejel a chytit dobrý rytmus se mi vůbec nedařilo. Pořád jsem se jen bořil, klátil a zakopával lyžema o nohy i o sníh a přitom sledoval, jak mě předjíždí jeden soupeř za druhým. Jízdu v takových podmínkách mě ve škole běžeckého lyžování bohužel neučili a budu se na to muset zeptat.Vysvobození přišlo na Čihadlech v podobě občerstvovací stanice, a hlavně vědomí, že teď už to povede převážně dolů. Vítr tam nahoře sice foukal, ale už to nebyla žádná vichřice jako pár dnů předtím, takže v několikačlenném vláčku s občasným střídáním se jelo celkem komfortně. V mírných sjezdech bylo často výhodnější jet soupaž stopou než balancovat při bruslení 1:1. Osobně mi nějvětší radost udělaly sjezdy – respektive máza, kterou jsem použil – poprvé jsem vyzkoušel prášek a z kopce jsem aspoň dohnal ty, co mi ujeli po rovince či ve stoupání. Doušek na osvěžení na Hřebínku a šlo se na Olivetskou horu. Nevím jak vy, ale já to úzké stoupání lesem nemám moc v lásce. Dopředu mě žene jen vědomí, že to je poslední větší kopec a že si odpočinu při dlouhém sjezdu. Ale až takový „kalup“ to při sjezdu letos nebyl. Ještě že nazpátek k Buku už to není daleko. Pak už do vajíčka, vyhnout se všem turistům po cestě, krátký finiš na stadionu a je tu cíl. Čaj,sladkosti, guláš a suché oblečení ve vyhřívaném stanu…a euforie z právě dokončeného závodu.

A také vyhlášení výsledků. Vítěz, Jiří Ročárek, opět vyhrál v čase, o jakém se běžnému smrtelníkovi může jen zdát a vítězka ženské kategorie, Jitka Pešinová, strčila do kapsy přes 500 chlapů. Obdiv a gratulace. Tak zase za rok v Bedřichově!