**Jejich osobité reportáže oddělujeme graficky. První začíná s vyprávěním Marek, pánové ho následují záhy:**

Jizerská 50 je sice nádherný závod, podle mnohých dokonce nejhezčí ze série dálkových běhů, ale zkuste si to jet zostra, když celý týden předtím jste od osmi ráno do osmi večer v práci a na chvíli se nezastavíte, protože připravujete lyže dalším účastníkům závodu. To se to pak prostě naplno jet nedá!
Navíc jsem se po loňském úspěchu na Vasově běhu (135. místo za 4 hod 50 min se ztrátou na vítěze 6 min) chtěl letos soustředit právě na tento závod a pokusit se loňský výsledek po přidělení extravlny ještě vylepšit. Jenže co čert nechtěl, na Jizerskou 50 se přihlásil slavný Björn Dählie a Frode Estil, a tak mi nakonec nezbylo nic jiného, než se do stopy postavit taky.

Přípravu jsem zahájil 11. listopadu, kdy napadl první sníh. Do té doby jsem jen chlastal, marodil, chodil za holkama a vedl chytrý řeči (celkem dobrý období). Z počátku (asi prvních 600 km) jsem jezdil jen pro radost, pozvolné tempo alá paní radová (občas sem jel s paní). Prostě techniku, pohodička, to vše 3 až 4 krát týdně od 20 do 50 km, časově od 1,5 do 5 hod. Pak jsem začal jednotlivé vyjížďky po Jizerkách prokládat silovými (soupaže) a rychlostními tréninky (opakované úseky trati rychleji než šnek).

Mezi Vánocemi bylo trochu víc volna a tak sem ještě trochu doplnil objem v brutální dvojkombinaci 82 a 65 km klasicky ve dvou dnech po sobě (prostě sem se rozešel s paní). I po silvestrovské prohýřené noci jsem poněkud těžký ranní trénink s bravurou zvládl. Následovalo poladění již v mládí ztracené formy rychlejšími tréninky, posledním přesně týden před závodem. V pondělí jsem si dal volno, v úterý večer se jel krátce na 30 minut projet, ve středu volno, ve čtvrtek jsem byl na stadionu testovat lyže a v pátek i v sobotu opět volno. Za normálních podmínek by bylo lepší se projet, ale kvůli enormnímu pracovnímu zatížení jsem raději volil ten odpočinek (prostě sem línej a nechtělo se mi).

*Přípravu jsme zahájili 28.12.2007 v 11.38, kdy se rozrazily dveře našeho servisu a ozvalo se: „Tož synci, co tam na tu vaši padesátku namázneme?“ Ani slivovice od bodrého Moraváka nás nedonutila vydat předpověď. Křišťálovou koulí nedisponujeme a věštění z čajové sedliny taky není náš obor.*

*Poslední týden před závodem jsme začali poctivě sledovat předpověď počasí, jelikož frekvence dotazů ohledně mázy na padesátku nebezpečně stoupala. Vývoj okluzních a jim podobných front nás nutil uvažovat o změně zaměstnání. Ani Tatiana Míková nám svými predikcemi typu zítra bude den, možná déšť, možná sníh, eventuálně polojasno, na odvaze nepřidávala. Od středy jsme po vzoru našich meteorologů neuvěřitelně zpřesnili odhady správné mázy na velmi určité: možná klistr, možná tuhý, eventuálně klister překrytý tuhým.*

*Vytvořili jsme tři varianty. dvakrát lfko pro hobbíky, dvakrát lfko a hfko pro sportsmeny, rychlíkům jsme přisypávali navrch prášek. Tato zábava nám vydržela do pozdního sobotního večera, kdy jsme už pouze vydávali neartikulované skřeky, zuřivě si mazali servismenské lokty opodeldokem a zapíjeli to francovkou. Ze stereotypní práce nás vytrhla až návštěva lyžařského velmistra. Vytáhlý zrzek s poněkud povědomým obličejem nám předal pár úplně nových fišerek a se slovy na těch zítra pojedu, nám fixem počmáral vše, co mu přišlo pod ruku, asi autogramiáda nebo co. Björn byl v klidu, my ne! Tolik prášku jsme ne jedny ski nikdy nenasypali.*

Letos jsem speciální přípravu zaměřil také na stravu. Poctivě jsem celý týden před závodem dodržoval pitný režim, kdy jsem každý den vypil alespoň šest litrů nealkoholických nápojů. Od středy do pátku jsem pak držel v rámci superkompenzace sladkou dietu, takže ač sladký moc nemusím, cpal sem ho do sebe ty tři dny horem dolem. Fakt strašný. Zajímavostí byl pro mě úbytek na váze o celá dvě kila. V sobotu sem se už nabaštil normálně.

*Ke stravě jen krátce, jedli a pili jsme vše v okruhu 3,5 metru od kopyta. Superkompenzovali jsme chmelomokem.*

Mazání lyží je pro mě již dlouhá léta rutinou (servis: cha cha), se kterou mi pomáhá hlavně Maty a jeho kumpán Ziki. Na lyže tedy postupně přišly tyto vosky: pro skluzovou část 2x Swix LF4, 1x Toko LF Molybden, 1x Ski Go HF Ultima a 1x Ski Go prach C44. Na stoupání po dlouhém rozhodování a váhání byla zvolena následující nezaměnitelná, leč také nezapamatovatelná (je to holt naše tajemství) kombinace: slabou blanku gumy (modrý klister Rode) a po vymrznutí 5 až 6 vrstviček všemožných vosků od všemožných firem v rozmezí okolo 0 až -2°C překrytých jednou vrstvičkou modrého Rode, aby to jelo (pozn. redakce: míchalo se: Swix, Rode, Vauhti a další – vše v tuhých).

Ráno před závodem začalo jak mělo, k snídani byla ovesná kaše s ovocem a borůvková polévka (specialita dovezená ze Švédska) s půllitrem čaje. Pak už hurá nahoru do prostoru startu. Po příjezdu mě vystrašily hned dvě věci, jednak mě chtěli vyškrtnout z předem vydobyté extravlny (delegát je blb) a pak sem taky spatřil Matyho se Zikim, jak fakt ještě nevědí, co se bude mazat.

Asi za půl hodinky sem se mohl hodit do klidu, neboť se máza vyřešila a extravlna taky (delegát je bůh), takže sem se šel v pohodě rozjet, rozcvičit, zapít gel, vyčurat se a dostat od paní poslední pomazání. A protože kluci akorát domazali lyže, tak sem vyrazil na start.

Ještě skoro nikdo tam nestál. Lišácky sem se usmál a položil si lyže do první řady. Paráda, říkal sem si v duchu, díky tomu mě děda uvidí v televizi. To sem ale nevěděl, že napravo ode mě bude stát Ital, co to vyhrál předloni a nalevo zase Standa Řezáč, takže ty mediální mr… (Ivánku kamáráde, můžeš mluvit?) zabírali jenom ty dva borce a na mě se vyprdli.

*Budíček v 5.02! Po celých čtyřech hodinách spánku nic moc. Do Bedřichova jsme dorazili kolem šesté a jali se znečišťovat lyže voskem. Kvalitu mázy jsme zjišťovali pouze hmatem, neboť očima zalepenýma ospalky se údaje na obalech luští opravdu mizerně. V 6.30 jsme vyrazili do stopy k prvnímu a pro některé z nás také poslednímu testu mázy. Trochu nás rozhodila okolní tma, ale naštěstí nás podržela hluboká a krásně vymrzlá stopa. Ze čtyř dobrých variant jsme vybrali tu nejlepší, kterou si po rozednění vyzkoušeli a potvrdili i sami dorůžova vyspalí pretěkári.*

*Pak už přišla opět ke slovu čistě mechanická práce v docela slušném tempu, na přípravu jsme měli zhruba dvanáct párů lyží a devadesát minut času. Kolem osmé dorazil pro svá párátka i velký Björn a řkouce: „Mám bolavý záda, potřebuju sure kick“, si na ně osobně nakydal jarní směs klistrů. Zachoval při tom ledově klidnou tvář, zatímco nám trošku skřípaly zuby – naše dvouhodinová anabáze s parafínem a prachem tak pozbyla smyslu. Po startu jsme sami zaujali strategicky velmi výhodnou pozici u stánku s občerstvením (klobáska a svařák, toť servisákova snídaně v den zápolení) a v podřimujíce konzumovali zpravodajství z trati.*

Možná mě ta plánovitá přezíravost médií zdravě naštvala, možná, že za to mohl výstřel z rukou pana prezidenta, možná že to taky byla jen náhoda, ale start se mi celkem podařil a stadion sem bez defektu opouštěl jako pátý v pořadí. Tuto pracně vydobitou pozici jsem držel až k Blaťáku (konec sjezdu a začátek stoupání), odkud sem se začal poctivě propadat dozadu na místa mě předem určená.

Lyže jely perfektně, z kopce jasně nejrychlejší (nevím, proč mi říkají mamut?) a do kopce krásně držely na všech druzích sněhu, co se v Jizerkách během závodu vyskytoval. Ač mám stoupání na Rozmezí letos celkem slušně najeté, tak mi to zrovna nějak moc dobře nešlo a při průjezdu mezičasem sem na tom byl zrovna stejně jako první žena.

Od devátého kilometru trati sem jel až do cíle více méně zcela sám. Po Kasárenské a Knížecí cestě je to jenom o píchání, následoval výjezd k Hruškovým kamenům, výhled do kraje na Soušskou přehradu i Malou Jizerskou louku a sjezd okolo Bunkru přes Mořinu k Panskému domu na občerstvovačku, při kterém jsem snědl první hořčíkovou tabletu proti křečím.

Myslím, že na můj průjezd občerstvením jen tak nezapomenou, neboť sem je přivítal slovy: „Kde máte párky, vy troubové?“, vzal si trochu čaje, aby kombinéza nezůstala suchá a pelášil sem to úvozem nahoru zpátky k Bunkru.

Promenádní byla oproti jiným rokům úplně v pohodě, dokonce sem předjel ještě dva lidi. Při sjezdu na Smědavu sem zblajznul gelíček. Pak už přišlo to nejtěžší stoupání na trati a s ním opět trochu krize, takže mě zase jiní dva borci předběhli (počkejte příště!). Nahoře na Knajpě a na Čihadlech sem dostal napít (není nad hodné kamarády), čímž byla zažehnána krize a cesta přes Tetřevky a Mařenu až na Bílou Kuchyni přes Hřebínek se pro mě stala pouhou formalitou (soupaž je soupaž).

Olivetská hora mi přišla menší než jindy, kopec na Vládní se taky nechal jet, ale dostat se nahoru k Buku, to bylo nad moje síly. Najednou, z ničeho nic mi došlo, ale úplně! Krize jako prase, lyže se zastavily, tělo vypovídalo službu a chuť zvítězit byla ta tam. Zachránil mě až pohled do dálky před sebe, kdy jsem na obzoru zahlédl človíčka, který na tom byl očividně ještě hůř než já. Zajásal sem. Dětská radost mi vlila novou krev do žil a s pohledem psance jsem vyrazil vpřed. Hurá, těsně před vjezdem do reklamního okruhu okolo Doliny se mi ho podařilo předjet. Chudák, jen rezignovaně sklopil oči a nejevil zájem o společný, pro diváky jistě napínavý finiš. To mi opět vzalo zbytek sil.

Cílovou pásku jsem protnul zcela vyčerpaný a poslintaný na 37. místě v čase 2hod 30 min a 14s (vím, teď se trochu vytahuju). Musím ještě dodat, že nad vlastní očekávání velmi spokojený.

*Z polospánku nás vytrhl až velmi dramatický projev Míry Bosáka (sorry, Míro, ale kopaná Ti jde o něco líp). Z posledních sil jsme se vydali přes celý stadion k lesu pozorovat dojezd závodu. Prožili jsme si i deja vu, jezdil kolem nás jeden Aukland za třetím a hromada dalších vikingů, domácí borci dostali letos trošku naloženo. Naše želízka v ohni nás ale rozhodně nezklamala, Zbyňa obsadil 26. pozici, Mařena kousek za ním. Ještě se slintem na triku nám vychválili mázu, takže i my jsme byli nakonec spokojeni.*

Následovalo převléknutí, sraz celé naší tlupy, lehký oběd s Björnem a hurá do oblíbeného restaurantu u Janečků (kde jinde chcete hodnotit závody). Ze začátku to vypadalo na jedno pivo, rychle domů do vany a postele, ale za chvíli už hospoda praskala ve švech a kytara hrála až skoro do dalšího dne, tomu se panečku říká regenerace.

**Text: Marek Pazderský, Miloš Matoušek a Jan Zampr**