Doufám, že se před závodem vyspím lépe než před dvěma lety, kdy jsem měla závodní tepovku už v půlnoci a spala asi jen dvě hodiny. Přesto jsem si zajela nejlepší umístění, 4. místo. Letos to tak horké nebude, po porodu druhé dcerky je zase méně času na trénink. Spím lépe než posledně, sice je spánek 3x přerušen malou kojenou přísavkou, ale naštěstí hned usínám. Po 4. hodině ranní už nemůžu zabrat, ale stačilo to. V půl 6 vstávám, obléknu se, na stojáka do sebe natlačím kaši, hlavně nezapomenout na kafe, abych na startu neklimbala. Před odjezdem dám malé ještě cucnout a obě spící kočičky nechám napospas babičce a dědovi. Skočím do auta, cestou do sebe nasoukám ještě půlku banánu a za 40 minut vjíždím do Bedřichova. Jenže tam mě staví policisté, kterým nestačí karta závodníka, ani parkovací karta, ale potřebují ještě speciální vjezdovou povolenku. Sakra, nemám. Parkuji auto na kraji Béďova a vyrážím pěšky na start. U vstupu na stadion mě čeká další kontrola, měření teploty, vyplnění prohlášení, kontrola karty atleta a ještě chtějí pásek, který opět nemám. Čtyřicet minut do stratu a zdá se, že se na něj nepostavím. Šéf našeho týmu mi přivezl startovní číslo, čipy, závodní lyže, náhradní hole, ale, chudák, na pásek zapomněl. Věnoval mi tedy svůj. UFFF! Vypadá, že odstartuji, ale na kvalitní zapracování před dlouhým půlhodinovým kopcem, který čeká závodníky po startu, to na můj vkus nestačí. Rychle kousek projet závodky, rozjet se na tréninkačkách, svléknout a šup na start. Tepy srdce zní v reproduktorech a naskakuje husí kůže. Buch a jede se.

[* https://live.staticflickr.com/65535/50962826716_8fb209d821.jpg *]

Krásná příroda, dostatek sněhu a slunečný den. Jizerská 50 se mohla letos opět pyšnit skvělými podmínkami/ Foto: Jakub Nedbal/Jizerská 50

První kilometry se držím v čelní skupině, ale pak za to holky začnou brát, a jestli se nechci tady vyřídit, musím zvolnit. Naštěstí na tom byla podobně i sympaťačka Kája Grohová a pokračujeme spolu. Další odpárané závodnice vidíme před sebou, ale ve stoupání se zdá všechno blízko a nemůžeme je sjet. Hurá, jsme nahoře, hlavně chytnout od kluků občerstvovačů pití a jede se dál. Na Smědavě přibíráme do party podrážděnou Finku a na Jizerce ještě Rusku a Švédku – týmovou kolegyni. Při představě, jaký kopec nás čeká při návratu přes Smědavu, mě ještě víc bolí ruce. Vrhám se jako první do nechutného stoupání a snažím se pořád si opakovat motto: „ S chutí do toho, půl práce je hotovo“. Soupaží to tu opravdu neodjíždí. Blížíme se ke zlomu, kde začíná být sklon přívětivější. Cítím, jak se mi svírají průdušky, a rapidně zhoršuje dýchání. Následek covidu. Hlavně nepanikařit a v klidu se rozdýchat. Naštěstí se povedlo bez zpomalení a jede se dál. Juchů, jsme nahoře na Knejpě a teď nás čekají jen dlouhé roviny. Zezadu cítím, že se blíží závodníci. Zkusím se za ně pověsit, třeba se holky budou trhat. Skočím za ně do stopy, jenže kde se vzala, tu se vzala velká hrouda, která mi skočila od jednoho závodníka na lyži. Zatmění a ležím na zemi. Ostatní jedou dál a já se snažím pochopit, co se stalo. Aha, nemám jednu běžku, asi mi hrouda vycvakla vázání. No jo, vždyť tento nový model má speciální zamykání, aby se podobná nehoda nestala a já, trouba, to na startu nezamkla. Stojím na trati, na noze jednu lyži a bezradně se rozhlížím, kde je druhá. Příkopy jsou neposkvrněné, tam nezajela. Už se loučím se závodem a přemýšlím, jak půjdu po svých přes Rozmezí domů a v tom vidím asi 30 metrů před sebou převrácenou lyži ve stopě. Běžím pro ni, nacvakávám a jedu. Co teď? Holky už jsou tak minutu pryč. Vymýšlím novou strategii. Jediná šance, jak je dojet, je počkat na nějakého chlapíčka, co se přižene zezadu a zkusit ho uviset. Jedu zvolna, šetřím síly, protože pak to bude bolet. Můj Princ se objevil. Najela jsem za něj a držela se ho jak zakousnutý buldok v holeni kolemjdoucího. Patnáct kilometrů držím zuby, nehty a dojíždíme tři holky. Holky, neholky, valím dál za svým Princem, ale závodnice taky. To je ale můj Princ! Už nás čekají jen 3 km do cíle a několik kratších kopečků. Do každého nastupuji, ale všechny konkurentky se drží jak klíšťata. Jsem si vědomá nevýhodné finišující pozice, a taky jak ubývají síly, ale teď nebo nikdy. Poslední mezička, bouchám jak o život a závěrečný sjezd do cíle, kde jdu zadkem na paty, abych využila rychlosti. Jen bacha v zatáčkách, abych zase nehodila tlamu. Povedlo se, jen Princ se objevil v posledních metrech závodu přede mnou. Malé vítězství, že jsem některé holky dojela a porazila. Konečné 14. místo solidní, ale převládá velké ALE a myšlenka na lepší umístění. Skvěle připravené lyže, skvělé občerstvení, skvělé všechno, jenže vlastní blbost vítězí. Ještě hůře na tom byl týmový kolega Honza Šrail, před kterým se závodníci vybourali, on jednomu z nich skočil na záda a při karambolu si zlomil lyži. Sice mu známý, co občerstvoval, půjčil svou tréninkovou běžku, ale nebyla samozřejmě připravená, že bude závodit. Honza jel téměř 30 km s váhou na své jedné lyži, aby se svezl po rychlém fluorovém prášku. Nakonec i s tímto hendikepem vybojoval úžasné 23. místo a myslím, že mohl být klidně pasován na hrdinu dne.

Jestli budete mít možnost se příští rok postavit na start právě třeba Jizerské, neváhejte, protože takové příběhy se na tréninku nedají napsat. A je potom na co vzpomínat 😉

[* https://live.staticflickr.com/65535/50962825086_c5639402f6.jpg *]

Honza Šrail s každou lyží jinou by mohl být vyhlášen hrdinou dne/ Foto: Jakub Nedbal/Jizerská 50

[* https://live.staticflickr.com/65535/50962825506_dbebded3e2_z.jpg *]

Doporučení pro ty, co vlastní na svých lyžích vázání Tournamic, jak se vyvarovat stejné chybě…v místě, kde držím levou rukou lyži je umístěna packa, kterou snadno otočíte do strany, abyste mohli vyndat botu z vázání. Z vrchní strany však můžete packu zatlačit, a tím vázání zamknete/ Foto: Vltava Fund Ski team