Když vyloučím různé extrémy typu kolikrát vyběhneš na Lysou horu za 24 h, nevím o tom, že by v Česku byl standardní lyžařských závod s větším převýšením než má Krkonošská 70 LAWI, která má na své nejdelší 70km trati převýšení údajně 2040 m, což nemohu potvrdit, protože jsem tuto trať nejel. Závod je unikátní a proto velmi populární svým konceptem pětičlenných hlídek, spočívající v tom, že do cíle musí hlídka dorazit společně, tedy skutečně to nemá nic společného se štafetou! Pokud nejste členem hlídky, nejdelší trasu máte „jen“ padesátikilometrovou, zde ji pro zjednodušení nazývám K50@K70. Větší převýšení než tato trasa má Boboloppet, letos (rok 2020) údajně 1650 m. Nechci ho nijak snižovat, bohužel jsem ho zatím nejel, takže si ten pot, krev a dřinu nevyzkoušel, ale zatímco jeho 1650 m se letos rozprostřelo do 86,5 km (zpravidla mívá 90 km), K50@K70 má převýšení 1600 m na 51 km. O jiném dalším podobně náročném závodě v Česku nevím, pro srovnání třeba FT verze Šumavského skimaratonu má převýšení 1055 m na 46 km, Jiz50 924 m na 48 km, Bieg Piastów 905 m na 50 km.

Já si (zejména po návštěvě Nizozemska a Litvy) každého kopce nesmírně vážím a roviny přímo nesnáším, ale na K50@K70 je těch kopců na mně už nějak moc. Prakticky neustále se střídají stoupání s ještě většími stoupáními, a když máte pocit, že už to horší být nemůže, tak to ještě horší fakt je. V tomhle závodě není ostudou jet něco šumavákem nebo si sundat lyže a vyjít či sejít to pěšky.

Když se juknu do své navigace, na celé trase vidím celkem 50 stoupání, což je průměrně jedno na kilometr.

[* https://live.staticflickr.com/65535/49726593911_096d7bc4b7.jpg *]

*(Profil K50 @ K70)*

[* https://live.staticflickr.com/65535/49726595001_52ae618424.jpg *]

*(Mapa závodu)*

První z těch výživnějších je hned to úplně první, hned po startu se totiž pro zahřátí začíná výjezdem po modré sjezdovce. Každý, kdo umí trochu na běžkách, se z modré sjezdovky neosype při jízdě dolů a už vůbec ne nahoru, ale když jste individuál, tak vězte, že desítky hlídek startujících před vámi z té sjezdovky udělají zimní orbu, ve které vám to pak opravdu moc nestoupá. Když po opuštění sjezdovky černo před očima přejde aspoň do rudočerna a člověk se trochu rozjede, říká si, že teď už to půjde. Půjde, ale idyla končí na Krásné pláni, kde čeká další hang jako víno se stoupáním 70 m/ 620 m. Koncem toho hangu ale stoupání nekončí, takže u lanovky na Pláni pohled na hodinky (alespoň ty mé…) ukazuje, že tenhle úsek dlouhý 8,5 km, při kterém jsem nastoupal 460 m, jsem jel 55 minut, tedy má průměrka je 9 km/h. Tohle zjištění člověku moc radosti nepřinese.

Největší legrace je, že tady legrace nekončí ani zdaleka. Mezi dalšími stoupáními na nejvyšší bod tratě už není žádná stěna, ale stoupaní je to s malými epizodickými výjimkami pořád, až nad Klínové boudy, kde jsme na 13. km ve výšce 1283 m n. m. konečně na nejvyšším místě tratě. Jeden by si řekl, že teď to logicky bude hlavně z kopce, takže hurá na tatranku a pošetřit síly. Ooops, asi jindy a jinde… Srážka s realitou je ještě méně úprosná, než jsem očekával. Prvních 300 m dolů je padák, který už nikdy nebudu zkoušet jet. Když jsem to vloni zkusil, spáchal jsem dva tak spektakulární držkopády, že se jeden z nich dostal dokonce do sestřihu České televize. Čert vem, že jsem při obou nabral asi 10 kilo sněhu a připadal si jako pako, hlavně že to přežily kosti a lyže. Naštěstí se tam padá do měkkého, protože je ho tam nahrnuto nemálo. Je to jak do babiččiných peřin na Vysočině, ale nevzpomínám si, že bych tam do nich kdy zkoušel padat s lyžemi na nohou, ve čtyřicítce a po čtyřicítce.

[* https://live.staticflickr.com/65535/49731212232_8b0aca1b69.jpg *]

*(Foto: Archiv autora)*

Od Předních Rennerovek se neomylně na mysl vkrádá jistota, že v tomhle závodě je vše pořád jen do kopce. Ale dobrá, vidina půlky závodu na Pražské boudě člověka těch 90 m do výšky nějak dostane. Pražská je tu, paráda, jsme v půlce, kolik je tak hodin? Cože, 11:05? Vždyť jsem startoval v 8:45, to není možný! Ba jo, je to možné, smutné na tom je, že tohle byla ta první půlka závodu, kdy byl člověk ještě odpočatější, takže ta druhá půlka bude asi opravdu velmi zábavná a už teď je jasné, že to zase nebude pod 4 h. Což je – s prominutím – na h. („h.“ jak vidno může mít více významů…).
Další zábavou je časový limit na Pražské v 11:30, takže si moc dobře uvědomuji, že stačí menší krize nebo ještě horší sníh než je dneska a v půlce závodu je vymalováno. U Lesní boudy se trať zase napojuje na tu, co vedla sem, takže ti, co potkávám, už to běží, jen aby si to objeli, protože tím limitem neprojdou. Já osobně se stejně jako loni i letos trápím na vcelku banálním stoupání na 35. km na Friesovkách, což obnáší mrzkých 100 m/ 1,5 km, ale úplně stejně jako loni tu mám pocit, že mi na skateové lyže namazali stoupací vosk, táhnu za sebou vagón naložený všemi hříchy světa, nebo prostě nevím, ale každopádně mi to tu zase nejede. Podle mne se mi zde opět nasčítávají jak faktory objektivní (tělo začíná být unavené) tak subjektivní (hlava moc dobře ví, že do cíle je to ještě 16 km a že budou dost bolet). Z toho důvodu beru sundání lyží na začátku toho nepěkného hangu před Klínovkami málem jako vítané zpestření. Navíc fakt nevím, jak se tohle, navíc v té orbě, dá vyjet. Ti nejrychlejší už jsou dávno v prachu, takže od nich se to nedozvím, naše skupinka pomalejších to jde hromadně pěšky. Zezadu se přiřítí další hlídka a jeden z ní jede neohroženě dál. Moc hezky to vyjede šumavákem až nahoru, takže vyjet to evidentně jde, ale je to daleko za hranicemi mé šikovnosti a momentální vůle.

Takže jsme podruhé na nejvyšším bodě výpravy, nad Klínovkami, hodinky (ty moje) ukazují, že jedu už 3 h 45 min., takže plán dát to konečně pod 4 h nevyjde a to tak že nikoli jen o parník. O moc parníků. Teď bude pár km sjezdu, což i přes to věčné reptání na počty stoupáků nevnímám jako žádnou zvláštní výhodu, protože vím, co bude. Zajedno zmrznu (před námi je skoro 6 km skoro jen dolů), za druhé budu zase mít co dělat, abych se nezabil na tom pikantním struhadelském rozcestí. Ono je sice naštěstí signalizováno jak mávajícím pořadatelem, tak přibývajícími haldami vypluženého sněhu, ale stejně se ho zase leknu. Místa tam nadbytek rozhodně není a jestli správně měřím, tak se tam zatáčí do úhlu 155 stupňů, což je přibližně úhel mezi prsty, když jste se ve třídě hlásili paní učitelce. Minule jsem se tam zabil, protože jsem to neznal, dneska to stíhám zabrzdit (projet fakt ne).

[* https://live.staticflickr.com/65535/49726907887_71f5a8f390.jpg *]

*(Foto: Miloš Lubas)*

Do cíle zbývá 8 km a ty začínají výživným, ale naštěstí jen 300 m dlouhým brdkem. Poslední výživný kopec je o 3 km dál, od Dřevařského potoka, nabereme 80 m/ 1,1 km. Už jen nějak přežít modrou sjezdovku Svatého Petra, tentokráte dolů. Když vidím ten kros s neregulérními muldami technického sněhu plnými závodníků v poloze ležmo, vzdávám původní plán to sjet a tím ještě pár lidí předjet. Sundávám lyže a běžím, co to dá, po svých. V místě, kde tuším šance to už sjet, nasazuji lyže, načež kombinace dalších tun technického sněhu se snahou vyhnout se přede mnou spadlému kolegovi vede i k mému pádu. Vytvářím opět jeden mediálně vděčný držkopád, ale tentokrát u něj postrádám TV kameru. No, uvidíme, zda se v ČT zase uvidím nebo ne…

Cíl, sláva, dostávám odznáček na památku. Je mi mého odznáčka až líto, že byl dán právě mně za ten hanebný čas 4:49:26, který mne katapultoval na 100. místo, ale já mám svědomí čisté, já do toho dal všechno. Veškerou sílu, morálku, víru i šikovnost – letos jsem spadl jen jednou. Jasně, i díky tomu, že jsem dva úseky rovnou šel pěšky, protože vloni jsem víc padal než jel. Co mne teď dodatečně trochu překvapuje je, že i přes to loňské padání jsem tehdy dopadl lépe, byl jsem 98. s časem 4:23:09. Myslím, že i tento detail z trudného života pomalého hobíka ukazuje, jak je K50@K70 nevyzpytatelná – povšimněte si, že letos jsem sice měl čas o 26 minut horší než vloni, ale znamenal propad v pořadí jen o dvě místa. Takže pokud meziročně z pomalých hobíků nevytvořila hobíky ještě pomalejší nějaká zlovolná škodolibá magie, vytvořily je podmínky na trati. Když se to špatně sejde, tak v tomto závodě chytíte půlhodinové manko, než by švec Rumcajs řekl „Manko“. A pokud jste, stejně jako já, veskrze nezázračný hobík-fotřík, reálně hrozí, že se tam i přes maximální snahu letět jako orel budete prát hodně přes 4 hodiny. Odměnou vám budiž zážitek z opravdu nádherné hřebenovky plné dalekých výhledů, opravdu vtipné momenty, kdy nebudete vědět, jestli brečet nebo se smát, a nakonec i vědomí, že není moc lidí, kteří si tohle dobrodrůžo střihnou. Například letos tu padesátku individuálů dojelo jen 120 závodníků.

P.S. Už tři dny po závodě (10.3.) přišla kvůli koronaviru masivní omezení sportovních akcí a následně i pohybu, takže s o to větší nostalgií na závod teď vzpomínám. Byla to pro mne poslední možnost se dostat na sníh a užít si cestu a závod úplně bezstarostně. Teď se musím v duchu až omluvit za to mé vnímání tehdejších malicherností, počínaje tím, že jsem se na jinak fajné ubytovně ve Vrchlabí na závod moc nevyspal kvůli cizímu brečícímu miminu (pozor, děti mám jinak rád, vlastní i cizí, ale ne ty cizí brečící ve tři ráno vedle ledově klidných rodičů), konče nerudným šoférem autobusu. Teď, když nám ten neviditelný nepřítel (mluvím o covidu, ne o autobusákovi…) zrušil všechny závody, navlékl nás do roušek a ohrožuje nejen naše radosti, ale už i samotnou podstatu našeho bytí, si říkám: dám království za své někdejší „problémy“. Už jsem připraven na stovky brečících mimin znemožňujících mi spát před závodem. Už mi nevadí zástupy nerudných autobusáků. Už vůbec mi nevadí, že některé závody budou zrušené jen kvůli oblevě. Já se těším už i na nekonečné konflikty ve stopě mezi klasiky, bruslaři, fatbikery, pěšáky, čtyřkolkáři, sněžničáři, silničáři, lesáky, atd. Já se opravdu ale opravdu strašně moc těším na úplně všechno, na co jsem nadával, chci to klíďobrďo zpátky úplně všechno do mrtě. I když to někdy bylo k zbláznění, teď vidím, jak fajn to proti dnešním časům bylo…

Tak se všichni držte a těšme se na lepší příští!