.=
Moje odpolední příprava před závodem spočívala v pracovním zanoření hlavy do obrazovky počítače, 15 minut před odjezdem jsem narychlo chystala večeři pro sebe i Jirku, během 5 minut se sbalila a už jsme se šinuli autem směr Bedřichov. Moji rodiče nám dělali doprovod s jasným úkolem – podávat pití a náhradní hole na trati. Můj hlavní úkol byl vystát frontu na startovní čísla. Když na mě došla řada, tak jsem slečnu poprosila, aby nás zařadila do první vlny. Ta mě však ujistila, že na ni nemáme nárok, pokud jsme se neumístili v loňském hodnocení Ski-tour do 10. místa. Marně jsem jí tvrdila, že jsem loni vyhrála Jelymana a že závodíme v největším seriálu dálkových běhů ve Ski Classics. Byla tak neoblomná, že jsem jí pohrozila, že jestli mi 1. vlnu nedá, tak závod nepojedu. Urazila se. Prý když mám šanci vyhrát, tak není problém startovat z poslední vlny. Bylo vidět, že slečna nikdy nezávodila a vůbec netuší, jak se může trať pomalejšími závodníky „ucpat“, jak snadno ztrácíte cenné minuty a jak je pak těžké na úzké trati tyto závodníky předjíždět, natož si hlídat své hole, aby zůstaly v kompletní délce. První vlnu jsem nakonec vybojovala, ale stálo to větší úsilí, než když jsem před třemi lety vyškemrávala elitní vlnu na Vasově běhu.

[* https://farm1.staticflickr.com/360/32062525872_66a8e2dee4.jpg *]

.=
Běžela jsem do teplého převlékacího stanu a oblékala se na závod. Ve chvatném balení oblečení jsem však měla jen dvoje teplé ponožky, ale slabší závodní mi chyběly, takže jsem svékla mamku. Nakonec ona byla s teplými spokojená a já se slabými také. Jenže nadešel čas obléknout závodní rukavice, které také zůstaly doma. Myslela jsem, že to je už moje poslední chvilka a že mě moji blízcí ukamenují, přestože by si museli kameny pod sněhem vyhrabat. Zachránila mě však Klára Moravcová, která se doma poctivěji sbalila a půjčila mi jedny své slabší.

[* https://farm1.staticflickr.com/545/31369950484_517f254021.jpg *]

.=
Trochu jsme se před závodem rozjeli a 5min před 19. hodinou jsme čekali na výstřel. Komentátor však oznámil, že start bude odsunut o 5-10min, protože na prezentaci měli skluz a nestihli vydat všechna startovní čísla závodníkům. V -6°C jsme se rozhodli opět obléci, ale bylo mi líto ostatních závodníků, kteří si hlídali svou startovací pozici jen v závodní kombinéze. Start se totiž nakonec posunul o půl hodiny. Zapnula jsem si včas svou čelovku, která zlověstně 3x problikla, což bývá znamení brzkého zhasnutí. Byla však nová a nechala jsem ji doma nabít na maximum, takže jsem černé myšlenky rychle zahnala. Po startu směřujeme k Buku a předjetí každého závodníka stojí na úzké trati hodně sil. Naštěstí se had závodníků pomalu natahuje. Když stoupáme z Kristiánova na Bílé Buky, tak mi závodník za mnou přišlapuje košíček a strhává ho z hůlky. Chvilku jedu s holou tyčkou, ale domlouvám se s týmovým kolegou Markem Pospíškem, že se na kopci obětuje a půjčí mi svou hůl. Jedeme stále pohromadě, když na Hřebínku mi zhasíná čelovka. Sakra. Není to tak hrozné, okolo je dost závodníků, takže je vidět. Jen mě trochu rozptyluje vlastní stín přede mnou.

[* https://farm1.staticflickr.com/623/32173148416_b37c48b12e.jpg *]

.=
Projíždíme stadionem do druhého 17,5km dlouhého kola. Beru si pití a zahazuji mamce vybitou čelovku, bohužel omylem i s čepicí. Vyhrnuji nákrčník na čelo a jede se dál. Zjišťuji, že v naší skupince se drží Kamča Knopová, ale postupně jí odjíždíme. Opět stoupáme na mé oblíbené Bílé Buky, když mi moje skupina také pomalu odjíždí a já zůstávám úplně sama v černočerném lese. Snažím se držet tempo, ale hlavně trať, což je daleko těžší. Strategicky se držím vpravo a když najíždím do klasické stopy, tak je mi jasné, že ještě kousek a jsem v příkopu. Občas jsem dojela nějakého turistu nebo závodníka o kolo a v duchu jim velmi děkovala za kousek světelného paprsku. Jízda po tmě se mi zdála velmi rychlá, ale věděla jsem, že je to klam a musím jet, co to jde. Horší koordinace ve tmě stála dost sil a začal mě dojíždět na dlouhých rovinách na Novou Louku jeden závodník. Světlo zdálky svítilo přes mé tělo a z houpavého stínu se mi dělalo zle. Poslední 3km jsem bez sil lezla do cíle jako červ a za ten kousek mě předjelo ještě asi 8 mužů. Cítila jsem, že mě musí dojet i Kamča, ale nestihla to a dojela jsem si pro vítězství. Jirka měl celou trať minutový náskok před zbytek pole, ale dostal „hlaďák“ v podobném místě jako já a do cíle nakonec dojel druhý. Sice se můžeme pokládat za zkušené matadory, ale jídlo jsme silně podcenili. V cíli jsme si uvědomili, že je to skoro 5 hodin, co jsme naposledy jedli a posun startu nám moc nepřidal. Závod měl úžasnou atmosféru, ale pro mě byl celkem vyčerpávající, protože řešit tolik průserů za tak krátkou chvíli, se moc často nestává.

.=
P.S.: Pokud máte novou čelovku, tak se vám po prvním použití rychle vybije, takže ji rozhodně poprvé netestujte při nočním závodě.