Výrazně tlustou čáru za první polovinou napsala trať natažená mezi dvěma italskými lyžařskými středisky Cortina d’Ampezzo a Toblach. Jeden z novátorských počinů všemocných organizátorů Tour, stavící na popularitě dálkových běhů a s největší pravděpodobností i na nutnosti přilákat do projektu bohaté sponzory, poslal borce na zatím **nejdelší trať v krátkodobé historii Tour de Ski**. Těžko hodnotit z pohledu závodníků, zda takovýto typ závodu je v kontextu několikadenního závodění to pravé ořechové. Rozhodně se pětatřicetikilometrový závod, který běžci odjeli vpodstatě celý na i nad hranicí anaerboního prahu bez sebemenší naděje na případný odpočinek v chybějících sjezdech, výrazně podepíše na jejich regeneraci před klasickou mužskou desítkou i ženskou pětkou.

Podíváme-li se však na první čast Tour z pohledu diváka, neubráníme se minimálně pozvednutému obočí a otázce, zda se nejedná vlastně o **dvě různě Tour pod jednou hlavičkou**. Již při prvním pohledu je výrazně nápadné zařazení všech sprintů do první poloviny osmidenních soutěží. Všechny tři sprinty celé Tour včetně necelých čtyř kilometrů pro muže a tří kilometrů pro ženy dlouhého prologu, byly doplněny jediným distančním závodem. Výsledkem je, že se sprinteři-specialisté elegantně a s minimem utrpení ukázali v tom nejlepším světle sprinterských arén a následně odstoupili s hlasitě proklamovanou podporou ředitele závodů FIS pana Capola, že není cílem závodníky nově upraveným systémem bodování nutit závodit až do posledního stoupání a působit jim zdravotní komplikace. Nicméně pohled na houf odstoupivších borců pod startovkou před dnešním laufem mluví spíše o tom, že to byl pro většinou z nich plánovaný krok. Až potud vše v pořádku, pokud nepřipomeneme další proklamaci pánů Capola a Ulvanga, že Tour de Ski bude nejtěžší kombinovaný závod v novodobé lyžařské historii a vyhrát ho mohou skutečně jen ti nejlepší a nejvšestrannější. Proč tedy úlitba sprinterům, kteří v první polovině brali body těm, co to myslí se závoděním vážně až do konce?

**Nové Město na Moravě** a jeho Zlatá lyže pro tento rok vypadly zcela drsně jak ze seznamu organizátorů Tour de Ski tak i pořadatelů světových pohárů. Skutečnost, která je již známá několik měsíců, teprve dnes poodhalila alespoň částečně důvod, kvůli kterému se naše domácí stříbro muselo sklonit před italským zlatem. Tedy před pětatřicetikilometrovým dálkovým přejezdem vedoucím povětšinou lesní pustinou z jednoho lukrativního alpského střediska do druhého.

Každoroční téměř dvacetitisícová novoměstská divácká kulisa byla nahrazena leteckými obrázky většinou jedna-jedna jedoucími postavičkami ztrácejícími se na pozadí prořídlých horských lesů oživovaných pouze souběžným silničním provozem. Několik desítek lyžařů čítající startovní pole v každé z kategorií pak bylo pokryto jedinou pohyblivou kamerou a několika málo kamerami statickými nabízející pro neodborníka monotónní pohled z velké části jen na vedoucí skupinu. Drama sjíždění se do následných skupin i odpadání jednotlivů se tak odehrávalo mimo divákovu pozornost. Docela mi bylo líto koučů i diváků, stojících bezradně na stadiónu a sledujících desítky minut trvající závod pouze zprostředkovaně bez možnosti přímého kontaktu s lyžaři.
Tak jsme přišli i o pár okamžiků zahřívajících naši českou fandovskou duši jako byl pád i následný boj Lukáše Bauera o návrat do hlavního pelotonu, kritický okamžik odpadnutí Koukala z této skupiny nebo srdnaté prokousávání se Magála polem soupeřů na lepší pozice než z jaké odstartoval. Přišli jsme tak i o boj o první životní svěťákové body mladé Nývltové.

Zůstaňme oběma nohama na zemi. Lyžování není jediný důvod oč tu běží a politika a peníze jsou hybnou pákou ve sportu stejně, jako i v jiných oblastech. Nenechme se otrávit občasným rozporem mezi slovy a činy hlavních organizátrů jinak bezkonkurenčně nejzajímavějšího běžeckého klání v historii tohoto sportu vůbec.
Doufejme, že se jak naši borci, tak i management Zlaté lyže popasují z dočasným ústupem ze slávy a v nejbližší době zavlaje česká vlajka opět na těch správných stožárech.