.=
Uvědomuji si, že mé momentální klasičky jsou už spíš kameňačky. Rozhodím sítě. Čtyři dny před startem dostanu zprávu od Nosáče, že mi sehnal úplně nové Atomic. Už na fotce mě nadchnou – červeno – černo – bílé. No, nádhera! Skvěle ladí k mé kombošce! Tak teď ještě jestli taky jedou. Ovšem dva dny před startem jsem dost zaneprázdněná a na zkoušení lyží není moc prostor. Jediný možný den je čtvrtek. Vezu auto do Prahy do servisu. Chvilka logistiky a plán je hotov. Půjčeným autem jedu do Jizerek, vyzvednu si nové lyže. Na Béďově u Kvásy si zřizuji provizorní základnu. Markéta s Radkou asistují při zjišťování komory. Stojím na dřevěném jídelním stole ve společenském místnosti a holky zodpovědně posouvají papír pod skluznicí, aby aspoň naznačily, kam si můžu namazat. Chudáci funglovky se ihned seznamují s červeným klistrem extra red – no jaký jiný, že? Červená u mě frčí. Jsem zvědavá. Objedu maličký okruh a nové lyže mi přijdou skvělé. Jsou o něco měkčí než mé původní a mám pocit, že společně závod zvládneme. Vracím se do Prahy, je +10°C, běžím od zastávky v kabátu a kozačkách, s batohem na zádech, hůlkama a lyžema v ruce. Zavíračku servisu nestíhám. Postranním pohledem jsem jen chytla vytřeštěný pohled pana vrátného. „Slečno, Vy jste se někde zapovídala …“. „No, víte, byla jsem zkoušet lyže“. A na důkaz mávám svými zánovními běžkami. Pán se přestal mračit a dokonce se usmál. Jsem dnes o několik tisíc lehčí, ale spokojená. Mám dobrý pocit, že jsem to nepodcenila, teda aspoň s vybavením.

.=
Den před závodem je na pořadu máza. Hraju si s myšlenkou nechat si to namazat, ale pak si říkám, že to prostě zvládnu. Přihrnu se k našim, kde je na to vhodný prostor. Táta, když mě vidí tradičně lehce v poklusu, ujme se toho. Super! Pamatuju si z dřívějška, že vždycky když mi namazal lyže táta, jelo to skvěle. A taky jo! Někde objevil dokonce prach, takže mám luxusně připraveno. V sobotu večer si jedem vyzvednout čísla, dokoupíme nějaké gely.

[* https://farm4.staticflickr.com/3923/32686156220_b8e810dfe3.jpg *]

.=
V neděli ráno s Pavlem chytnem autobus z Janova ještě před sedmou, tak jsme na startu krásně včas. Hned naproti zastávce je stánek s mazáním. Jednou jsem si takhle nechala namazat a bylo to super. Jdu to zkusit. Vítají nás celkem vysmátí servismani. Nahodí tam dvě vrstvy nějaké kombinace fialového a červeného klistru, zaplatím a jdu to vyzkoušet. Drží to celkem hezky, akorát klistr dost slezl. Doprčic! Vracím se k místu činu. Safra, zapomněli jsme na malý detail – základ. Představa, že pojedu 50km totálně „na hladko“, mě vyděsila. Naštěstí kluci jsou skvělý. Půjčím si hadr, smývač a modrý klistr mám naštěstí s sebou. Zažehlí mi základ a pak přihodí původní dvě vrstvy. Super! Děkuji! Testovat už to nejdu, prostě to musí jet.

[* https://farm3.staticflickr.com/2620/32911887142_9cae29bd2d.jpg *]

.=
Půlhoďku před startem si jdem s Pavlem stoupnout do druhé vlny. Kratší trať nám loni sedla. Posledních pár minut před startem hraje oblíbená písnička Hit the Road Jack. Celkem příjemně mě to naladí a trochu zažene vtíravé myšlenky, jestli ta komora není příliš dlouhá, jak ty nové lyže pojedou a jestli mi to nebude drhnout jako před dvěma lety. Start! Vlna se dává do pohybu. Tak ať to jede! Rozloučím se s Pavlem a ten už vyráží do víru závodu. Mně to trvá o chlup déle, mám v botě sníh a celkem v klidu vyrážím vzápětí. Na začátku je provoz celkem hustý, zvolna se prodírám davem do prvních kopečků. Nesmím přepálit začátek, držím spíš pohodové tempo. V prvním sjezdu cestu blokuje několik pádů, úspěšně se vyhnu lyžím přes všechny stopy … uff, to bylo o fous. Zvyšuji pozornost, nerada bych závod skončila dřív, než začal. Na Kristiánově potkám Dášu. Přimazává. Hlavou mi projede, jestli nemám taky, ale rozhodnu se, že není třeba. Pokračuju dál. Dost závodníků 1.občerstvovačku jen projede, já se napiju čaje a zvolna stoupám do kopce na Rozmezí. Z toho mívám největší obavy. Hlavně se nezadřít. Hraju si se svou pozorností. Mám ve zvyku myslet už na cíl, nebo na něco jiného, což mě obvykle dost brzdí. Ne, jsem tady, bacha na odraz, jedna noha, druhá noha, skluz, hezky to stoupá. Čekám, kdy mě dojede Dáša, kopce jsou její, ale i tyhle myšlenky se mi podaří zahnat a soustředím se na sebe.

[* https://farm3.staticflickr.com/2534/32222527694_19c36041a7.jpg *]

.=
Čihadla, kousek rovinky a už se těším na sjezd dolů. Dávám si gel a dvě tablety. Lyže jedou hezky, i když mám pocit, že ostatním to jede ještě o chlup líp. Na druhé občerstvovačce se opět napiju tentokrát ionťáku a pokračuju směrem na Jizerku. Na tenhle úsek se celkem těším, na soupaž nemám moc natrénováno, převažuje stříďák, ale krásně to ubíhá, krajina se příjemně vlní a jsou tu krásné výhledy. Vzpomenu si, že na tomto úseku jsem obvykle při svých projížďkách Jizerkami potkávala místního naháče, který jezdí bez čepice do půl těla svlečený. Tentokrát tu nebyl, asi není závodní typ. A už se přede mnou objevuje prudší kopec, ve stopě to moc nejde, snažím se aspoň trochu v tempu dostat nahoru. Ufff. A hlavně na kopci nezastavovat, protáhnout krok, optimálně trochu zrychlit. V hlavě slyším hlas oddílové trenérky Evy. A už se to láme a já můžu odpočívat ve vajíčku. Obvykle mám paniku ze sjezdů, ale tentokrát se v nich cítím docela jistě. Přede mnou pár lidí pluží, objedu je po straně, do zatáčky se daří párkrát odšlápnout … bezva a opět celkem oblíbený rovinatý úsek až na Jizerku. Miluju pocit, když se dostanu na Jizerku. Je to ještě pěkně daleko zpátky, ale mám pocit, že jsem na skoro nejzazším bodě Jizerek, a to mě naplňuje euforií, i když sem jedu jen na výlet. Euforie přejde ve sjezdu na občerstvovačku, kdy vidím, jak horská balí někoho do fólie a odváží na skútru. Už jsem opět nohama na zemi. I tohle se prostě může stát. Hodím do pusy další gel a pár tablet, napiju se na 3. občerstvovačce ionťáku. Opět míjím stánek s mazáním. Na chvilku zaváhám, ale ne, drží to dobře, když to ustřelí, je to obvykle moje nepozornost. Pokračuju do kopečka k bunkru, který většinou nemusím. Tentokrát tam není led, ale spíš sůl. Máza drží, stoupám vzhůru. Odbočka doprava a už jsem na Promenádní. Tři kopečky a čeká mě příjemný sjezd na Smědavu. I tady se osvědčila taktika nebrzdit.

[* https://farm3.staticflickr.com/2905/32686214250_76efccb42d.jpg *]

.=
Snědla jsem jednu menší tyčinku, protože mám hrůzu z hlaďáku. Na občerstvovačce dám opět ionťák a hurá do toho prudkého ne zrovna příjemného kopce. Ovšem letos to jde překvapivě ve stopě. Žádný fofr, už cítím předchozích 30 km v celém těle, ale pocitově to utíká celkem dobře. Dokonce se objeví sluníčko. Mám radost. Krásný den na závod. Nahoře mi fandí Radovan s Tomem, prodlužuji skluz a dostávám se ke Knajpě. Jo! Ještě pár metrů vzhůru, odbočka doleva a čeká mě sjezd a několik kilometrů soupaží kolem Máří. Psychicky se ještě připravuji na Olivetskou. Překvapivě tam držím lyže paralelně a postupuji vpřed. Ovšem trochu jsem podcenila posledních 5 km. Představa, že už je to jen po rovině nebo z kopce byla hned u první nakloněné roviny ta tam. A najednou už lyže nedrží, ruce i záda bolí. Chvilku mám pocit, jestli snad nezačnu couvat. To teda ne! Když už jsem tady, musím se do cíle nějak dostat. V závěru to je největší boj. Člověk ví, že už je skoro v cíli, ale pořád je hodně daleko. Rozhlídnu se kolem. I ostatní závodníci evidentně bojují. Tak ještě sebrat poslední síly a už jsem ve sjezdu na staďák. Spousta lidí, sluníčko, posledních pár odpichů …a … je to tu … cíl … konec 50. Jizerské 50ky. Medaile, čaj, úsměv, radost z dokončení závodu. Kouknu na čas na tabuli – 3:41. Hlavou mi projede, safra, mohlo to být rychlejší. Pak kouknu na mobil, kde se zobrazil čas 3:34. Mám radost. Mám rekord. Letos teda asi většina lidí dosáhla svého nejlepšího času, jelo to rychle, ovšem jak prohlásil kamarád David, na to se historie neptá. Jsem unavená a spokojená. V cíli je možnost focení zdarma. S Pavlem toho využijem a jdem zapózovat. Máme krásnou vzpomínku na parádní závod.

[* https://farm3.staticflickr.com/2812/33026515096_b16f6d2431.jpg *]