Neříká se to, ale je nejstarší a nejzkušenější biatlonistkou ve startovním poli. Slovenka Anastasia Kuzminová získala pět olympijských medailí, z toho tři zlaté na třech olympijských hrách, čímž patří mezi nejlepší sportovce na světě. Pojďme si s ní popovídat o jejím návratu.

Když pověsila před sedmi lety lyže na hřebík, působila jako sparing partnerka a konzultantka pro biatlonovou mládež v Kuzmina týmu, kde působil jako trenér její manžel Daniel. Právě on dovedl Nasťu, jak Anastasii přezdívají, k největším úspěchům.

Chyběl jí však závodní adrenalin a nechtěla podlehnout fyziologickým změnám, které na sobě s přibývajícím věkem cítí, a tak se vrátila po pěti letech zpět. Chtěla se udržet v kondici a stačit svému synovi, který je zařazený v juniorské reprezentaci a závodí v běhu na lyžích. Bohužel se nenominoval na olympiádu. Byl by to velký okamžik pro celou rodinu Kuzminů, kdyby matka i syn mohli startovat na totožných zimních olympijských hrách.

První sezóna po návratu se 41leté sportovkyni nevydařila podle očekávání. S přípravou začala až v srpnu a na start prvního závodu se postavila až na začátku února na domácím ME v Osrblie. Absolvovala i Světový pohár v Novém Městě na Moravě. Jenže než se stihla rozzávodit a nabrat potřebnou kondici a stabilizovat si potřebné střelecké návyky, tak byl konec sezóny.

Nevzdala to a v letošní sezóně se posunula mnohem výše. Nejlepším umístěním v individuálních závodech bylo 12. místo v závodu s hromadným startem v Lenzerheide a také například skvělé 5. místo v ženské štafetě v Hochfilzenu.

Čtěte také: Jméno Bauer opět pod pěti kruhy. Mladý perfekcionista s jedinou neřestí

Získala jsi ty nejcennější kovy. Můžeš už teď závodit s klidnou hlavou?

Ne, pořád si vytvářím na sebe tlak. Buď na 100% nebo vůbec ne. Předloňská sezóna nevyšla podle mých očekávání. Nechtěla jsem totiž jít do všeho, a tak jsem absolvovala velmi málo závodů. Řekla jsem si, že se zvládnu připravit na štafety a zkusím sprinty. Na dlouhé závody jsem nebyla připravená. Nevěděla jsem, co můžu vydržet. Závodní tempo pro mě bylo strašákem. Ve sprintu nebo štafetě jsem věděla, že to zvládnu, ale když jsem se dostala do stíhačky, tak jsem poslední kolo už nedala.

Byl to pokus, dala jsem si šanci, ale přiznám se, že jsem myslela na víc. Hlavně na střelnici. Myslela jsem, že to zachráním střelbou. Věděla jsem, že v běhu nebudu moct tak rychle nabrat formu, ale na střelnici jsem chtěla jít s lehkostí.

Muselo to být strašně těžké a bolestivé se po tak dlouhé době vracet?

Když to rozhodnutí padlo, tak jsme do plánu zařadili intenzivní tréninky tak, abych vždy upřímně mohla říct, jestli to zvládám, nebo ne. Začala jsem předloni v srpnu, což bylo už dost pozdě vzhledem k závodní sezóně. Vzali mě zpět jako vrcholového sportovce na vojenské sportovní centrum Dukla Bánská Bystrica.

Když jsi stála po tak dlouhé době na startu a zažila opět ten předzávodní stres, nevyčítala sis, že ses do toho zase dala?

Byl to velký stres, ale přijala jsem ho s vděčností a pokorou. Chtěla jsi to? Máš to. Stále jsem si opakovala, že to nemusí mít dlouhé trvání. Kdykoliv s tím můžu přestat. Byl to takový pokus, ale teď už to cítím jinak. Vážně. Už jsem si zkušenosti oprášila a i střelecké návyky – tu praxi, kvůli které se mi předtím nedařilo.

Takže myslíš, že ti nejvíc chyběla praxe?

Chyběly mi závody. Mohla jsem jet jen pár závodů na konci sezóny kvůli dopingu, kdy jsem musela šest měsíců čekat a až na Mistrovství Evropy v Osrblie jsem se mohla postavit na start (pozn. red.: Pokud se vrcholoví sportovci rozhodnou pro návrat, musí se registrovat u dopingové agentury a čekat půl roku, než zase mohou závodit). Z nuly jdeš do plného stresu. První, druhý závod špatný. Na střelnici jsem se zhrozila, co mám dělat. Jako kdybych předtím nešla žádné střelecké tréninky. Nebyla jsem schopná převést zkušenosti z tréninku do závodu. A když jsem se pak trochu posbírala, tak jsem si říkala, aha, takhle se to dělá.  

Navíc na dlouhé závody jsem loni nebyla připravená. Nevěděla jsem, co můžu vydržet. Závodní tempo pro mě bylo strašákem. Ve sprintu nebo štafetě jsem věděla, že to zvládnu, ale když jsem se dostala do stíhačky, tak jsem poslední kolo nedala.

Kde si myslíš, že máš rezervy?

Co mi chybí, že trénuju sama. Potřebuju aspoň pět, šest lidí na střelnici, a to se nám společně podařilo velmi málo. Měli jsme organizované společné soustředění v Osrblie, asi čtyři skupiny z Dukly Bánské Bystrice byly donucené, aby přijely, a to bylo strašně fajn. Bylo to krátké, jen na dva týdny a každý měl svůj plán. Když jsem přijela na letní závody do Norska, viděla jsem ostatní – Nory, Francouze Němce, jak se připravují. Trénink začínají i končí společně. Trénují spolu hodně i na střelnici, a proto jsou závodnice pak tak dravé, odvážné, rychlé a přesné na střelnici. Je v tom síla. Už nevnímají nic diskomfortního, když přijdou do závodu. Mě chybí to mentální nastavení, které není z mého tréninku automatizované a musím ho získat závoděním.

Mám pocit, že jsi vždycky trénovala sama, a přesto jsi byla schopná se dostat do skvělé formy?

Když jsem se vracela po narození syna, tak jsem ze začátku trénovala s děvčaty, a když jsem končila v nejlepších sezónách, tak jsme zbyly jen tři holky. V zimě 2018/19 jsem spolupracovala s mužským týmem, který trénoval manžel, a všechny tréninky jsem absolvovala s nimi.

Čtěte dále: Poslední šance německé biatlonové hvězdy

Jak se podle tebe změnil biatlon za posledních 20 let, kdy jsi závodila na vrcholných akcích?

Co vidím na děvčatech, mají kvalitnější a vyspělejší pohyb. Například Tora Bergrová tenkrát šla jak pavouk, a byly i další sportovkyně, které se špatnou technikou mohly vyhrávat. Nyní u sportovkyň vidíš dobrou mechaniku pohybu, protože pracují s fyzioterapeuty. Dále rychlost střelby. Holky jsou odvážnější, třeba Vitozzi se umí dobře předvést na střelnici. Její rychlost střelby je srovnatelná s mužskou.

Málokterý sportovec a především sportovkyně získala tři zlata, každé na jiných ZOH. To se povedlo možná jen mužům Björndalenovi nebo Fourcadovi. Těžko bychom hledali i v jiných sportech. Co na to říkáš?

Björndalen byl pro mě velkou inspirací. Kolem něj to fungovalo perfektně. My byli nastavení tak, že každá olympiáda byla takovou samotnou jízdou a nemusí se opakovat. V Pchjongčchangu 2018 ode mě všichni očekávali zlato hned z úvodního sprintu a nakonec to cinklo až v závěrečném hromadném závodě. A k tomu dvě stříbra ze stíhačky a vytrvalostního závodu, která pro mě měla ve finále hodnotu zlata. Spíš je to o emocích a načasování formy. Nikdy jsem krom té jedné zmíněné sezóny nebyla schopná jet celou zimu stabilně, ale byla jsem se schopná připravit na vrchol.

Ale zlaté olympijské medaile jsou mnohem víc než celkové prvenství v jedné sezóně?!

Jenže glóbus vypovídá o tom, že sportovec má potenciál a dokáže vydržet celou sezónu. Bojuješ o každý bod. Biatlon je krásný, protože i když máš špičkovou formu, nemusí se ti zadařit na střelnici a přijdeš o to.

Rozhovor s Anastasií Kuzminovou byl aktualizován. Poprvé byl zveřejněn na Bezky.net v říjnu 2024.